Prosinec 2018

Vločka vločce

Čtvrtek v 11:25 | Pukavčí syn |  Povídky

Povídala vločka vločce. Kam se ženeš? Chvíli počkej.
Kam bych se hnala, zima je přece.
A jseš ty normální? V půlce prosince?

Kdy jindy bych se měla za zimou hnát?
Tehdy, až nebudou před náma varovat.
Musíš překvapit. Šokovat. Zavalit je.
Pořádně zasypat, ať jsou závěje.

Já bych radši byla skromná.
Proč? Máš k tomu snad důvod?
Loni tu byla moje rodina. Nebyla to návštěva šťastná.
Odnášeli jsme je ve kbelíkách. Na smuteční průvod.

Máma, táta, starší sestra. Všichni zahynuly při solení.
Zima je jenom o tom. O žádným hezkým nadělení.
Proto je musíš zavalit. Tehdy ani sůl nepomáhá.
Když je nás víc, nevědí si rady. Jsi nanejvýš zaštěrkovaná.

Otec při svých posledních chvilkách, když byl kapka, pravil.
Kdybych se sem nehnal. Sypač by mě nepopravil.
Tak počkáme na jaro. Co ty na to?
Až nebude mít zimní gumy už žádný auto.

Tehdy snad vyhrajeme.
A co sluníčko? Bude proti nám.
Tak z nás mraky udělá, to už znám.
Není to moje první zima. Za to sněžnou ruku do ohně dám.


Článek plný hoven #2

Středa v 12:35 | Pukavčí syn |  Téma týdne

V srdci navždy Žižkov.

Takže pražákům už je asi jasný, o jaký cestě budu mluvit. Na žižkovský cestě člověk
mohl nalézt cokoliv. Zejména v devadesátkách to byly injekční stříkačky a placatky.
Někdy to byl souložící pár. Tu a tam i nějakej ten peníz. Někdy třeba kostičku hašiše.
Ale v tý změti zvratků, odpadků a vajglů je jedna věc, která vždycky vynikala. Hovno.

Na cestě si člověk kromě oloupení musel dávat pozor i na všudypřítomný skluzavky.
Jedním okem za roh, druhým po chodníku. Mozek šrotoval, plánoval spletité kličky
mezi jednotlivými lejny, aby cesta byla co nejplynulejší.
Ale ne rychlá, ve smyslu, že si člověk popojede o metr.

Zažil jsem na Žižkově dvě "kampa" proti hovnu.
Tou první, někdy začátkem nového milénia, byl hovnocuc. Zelenej traktůrek, pověstnej svým odérem.
Traktůrek, kterej, i kdyby měl pohon na starý cvičky, by nepřebil ten zápach.
Ten vcelku originální zápach, kterej měl schopnost zast se skoro až za čelo.
Směs hoven, posekaný trávy a zmoklýho písku. Ale aspoň byly čistý cesty.

Druhý pokus byl spíše umělecký. Jedinec, nebo skupina, brouzdala ulicemi Žižkova a do každého
výkalu na cestě zabodla vlaječku. Snad aby upozornila nepozorné chodce.
Nebo samotné pejskaře. Každopádně svéráznej počin.
Bodat do hoven párátka. Jako děcka jsme zkoušeli
petardy aspoň, to bylo víc o hovně.

Nutno ale podotknout, že za poslední roky se situace s pejskaři zlepšuje.
Trend, že je vlastně cool se o svýho pejska starat i v tomhle směru, napomáhá
čistějším chodníkům ve městech. Ne úplně, ale přece.

A nějakou duchovní myšlenku k tématu týdne na závěr: Občas je cesta o hovně.


ne netrpím žádným fetišem, jenom proto, že podruhý píšu o hovnech

Psychológ

Středa v 10:48 | Pukavčí syn |  Recenze

Roman Spurný. To jméno vejde do dějin. Ještě úplně nevím, v jakém směru, ale určitě vejde.
Je to kapacita v psychologickém spektru, že i já, co by samouk psychologie, se cítím zostuzeně.
Grácie, s jakou prezenzuje svá moudra, poznatky, ba dokonce diagzy, je úchvatná.
Romana Spurného bych popsal jako tanečníka na parketu, který předvádí neprosto
jednoduchý tanec, přesto ale uchvátí a na parket si vedle něj stoupne leda
nějaký policejní strážník.

Mnozí už možná dobře vědí, o kom je řeč. Roman Spurný je odborný
psycholog, který se zaměřuje na problematiku partnerských a manželských dvojic a na ezoteriku.
Zní to paradoxně, ale skutečně tu mluvíme o lékaři, jenž se nebojí použít rady a metody za pomoci štěstí.

Mezi jeho nejčastější rady patří především komunikovat s tím druhým a snažit se
pochopit jeho pohled na věc. Bez toho se žádný vztah neobejde. A i když v každém
příběhu dvojice komunikuje a problém je spíš v sobeckosti jedné ze stran, než v komunikaci,
nikdy tuto radu nezapomene opomenout s patřičným důrazem na ni.
Příběhy jsou totiž prezentovány způsobem, že právě komunikace zapříčinila onen konflikt.
Jedna strana špatně přednese svůj pohled, značně ho překroutí, totéž udělá i druhá strana
a rázem je i čtyřicetileté partnerství na spadnutí. Sorry za spoiler.

A teď už vážně. Řeč je o barrandovském pořadu ze žánru "vymejvárna se špatnejma hercema" Rozchody.
Díl obsahující dva případy párů, které nezvládly krize.
Podvádění, nepochopení, náboženství, žárlivost, domácí násilí.
Nejčastější příčiny rozchodů a živé pole pro začínající scénáristy a herce. Oproti "štikám", nebo "soudcům", který mě spíš rozčilujou, Rozchody předvádějí parádní šou.
Přehlídku hereckých nadějí, který se (bůhví proč) nechytili. A v neposlední řadě je tady Roman Spurný.
Ten nejodbornější a nejnapínavěji hovořící psycholog, který kdy poznal záři reflektorů.
A když náhodou není schopný řádně vysvětlit problematiku daného příběhu (případu), klidně
zastoupí strážník od policie, který stejnou hovorovou terminologií věc objasní.

Roman Spurný je dobrý nejen v psychologické branži, či ezoterice, ale
očividně i co by realitní makléř, neboť díl od dílu předvádí, že
mít každý týden novej kancl, není vůbec žádnej problém.
Jednou v malířským ateliéru, jindy v prostorách
bývalé švadleny, a někdy v květinářství.
Roman Spurný je prdelní borec, kterej fakt baví.
A má na to!

Jako plus bych vypíchnul ještě kamarády a rodinné příslušníky
jednotlivých párů, kteří jsou tak dobrými herci, že si je ani Barrandov
nemohl dovolit obsadit do hlavních rolí a jen lehce prolínají příběh svými postřehy.

Mínus je určitě fakt, že jsou mezi náma natolik jednoduchý páry, že jim je
snad i tenhle barrandovskej výplod inspirací. A že se určitě najdou tací, kteří
považují Romana Spurného taky za špatného herce, nikoliv psychologa.

Rozchody / k dispozici na Youtube všechny epizody / doporučuju začít šestým dílem ODKAZ

občas člověk fakt potřebuje něco prostýho od barrandova, aby po náročným dni vypnul