Ježci se evolučně vyvíjí

19. června 2018 v 11:20 | Pukavčí syn |  Blog

Už nějakej ten pátek vlastním řidičák a drandim po silnicích Zlínského kraje. Jsem za zdejší silnice moc rád, protože pár hodin po vyzvednutí dokladu mě brácha posadil za volant v Praze. Ten tlak, když dvě vteřiny stojíte před křižovatkou, rozhlížíte se a už na vás troubí, až vám to nakonec chcípne je nepříjemnej. A aby toho nebylo málo, pod narůstajícím tlakem to se skřípěním gum rozjedete do protisměru. Naštěstí dost širokýho, takže se protijedoucí autobus v pohodě vyhnul trumetě v protisměru. Protože by couvat bylo nebezpečný, dojel jsem až na konec jednosměrky v opačném směru a napojil se před semafor, odkud už jsem v pořádku dorazil do cíle. Ono usednout do zdánlivýho prdítka ve formě nějakýho oldschool fiata, nebo co to bylo a ono to má drive jak nějaký audi. Navíc bez posilovače. Takže hned první rozjezd, z nuly na padesát za dvě vteřiny a zase v protisměru. Bojuju s volantem, abych si najel do svýho pruhu (aneb. všechno co se v autoškole nedělá, během pěti minut s řidičákem).S bušícím srdcem jsem držel rychlost na 65km/h, protože auta za mnou dávala najevo, že pomalejš se tu nejezdí.



To je potom blaho se projíždět dědinama, okresníma cestama, který lemujou pole, lesíky. Nebo ještě líp. Projet se lesem. Takovou tou kochační rychlostí. Cítit tu svěžest. Zastavit u kraje, vystoupit si. Nadechnout se. Uvolnit se. V Praze nemyslitelná záležitost.

Mám za sebou necelý 3 tisíce kilometrů a řízení si hodně užívám. Dělá mi trochu dobře ten adrenalin, kdy musíte být pořád v pozoru, co provedou ostatní účastníci provozu. A že občas předváděj pořádný kousky. Zároveň je lahůdka vyjet si večer, třeba po desáté. Šance na setkání se s dalším autem je minimální. Jenom já, silnice a auto. Jeden den je paráda zkoušet, co auto dokáže, jak zrychluje a tak. Jindy je nejkrásnější jet čtyřicet a užívat si každej centimetr vozovky. V něčem ty reklamy na auta nelžou.
Výsledek obrázku pro polní cesta

Pominu-li chodce, který se postaví u přechodu a začnou se vykecávat s druhým chodcem, nebo dokonce datlovat do telefonu, ale nemaj v úmyslu přejít. Mávnu-li rukou nad mařkou, která mi to řízla přes parkovací místa na parkovišti u Tesca přes cestu. Na troubení nereagovala. Nechám-li bejt toho trumpetu co si v dědině vyjížděl z garáže, jak kdyby vláčel londýnskej autobus a dvacet metrů se řítil čelně proti mě, než mě včasný úhyb na kraj chodníku zachránil od kolize. Tak přes tohle všechno mě na zdejších silnicích nejvíc mrdaj ty přejetý ježci. Kdo a jak může jet takovým způsobem, že se nevyhne ježkovi? Každý ráno po stálý trase aspoň tři. Vždycky. Někdy i víc. To je ale každej den. Kolik těch ježků takhle umře, když budu počítat celej rok a ne jenom ten náš malej kraj? Tím nechci znevažovat zajíce, ptáky, kočky, nebo žížaly, který taky bývaj obětí.
Výsledek obrázku pro přejetej ježek

S jedním ježkem mám takovou zkušenost, že až když jsem ho minul čelem vozidla, rozeběhnul se ke středu vozovky, abych ho snad stihnul přejet aspoň zadním kolem.

Hm.

Teď mě tak napadá, jestli ježci netrpí nějakým hormonálním pudem, jako tomu bývá podle pověstí u lumíků.

Tak či tak, jezděte opatrně.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama