Whisky

15. prosince 2016 v 12:39 | Pukavčí syn |  Blog

Před lety máti zabavila v práci flašu Tullamorky (neptej se na detaily) a odnesla si ji domů. V té době (bylo mi asi osmnáct) už jsem měl o whisky trochu přehled. Trochu přehled ve smyslu, že jsem věděl, že existuje a že je to docela pitelný. Poprvé mě k whisky přivedl nikdo jiný, než můj brácha.

Myslím, že to byl Daniels a s bráchou jsme vyžahli asi čtyři sklínky. Dobrý pití, sympatickej večer při sledování Simpsnů, kdy vlastně vůbec nepociťujete účinek alkoholu. Teprve, když jsem se zvednul z křesla, že si potřebuju odskočit, jsem pocítil Jackovu sílu. Okamžitě mě zatlačil zpátky do gauče.



Ale zpátky k Tullamorce. To si takhle ta lahvinka několik dní skrytá vyčkávala u nás doma na svou oběť. Později jsem se dozvěděl, že to měl být dárek pro matky přítele, kterej ujíždí jinak na Ballantines. Jenže jednoho pátečního večera, zrovna když oba odjeli za známým za Prahu, jsem zůstal doma sám s flaškou Tullamorky.

Zavolal jsem kámoše, kterej si dal pouze sklínku, ale s flaškou jsme pak vyrazili do ulic. Příliš už si toho nepamatuju. Vychlemtal jsem asi 3/4 flašky. S kámošem jsme přeběhli fotbalový hřiště FK Viktoria Žižkov, což ještě není takovej kumšt. Spíš by mě zajímalo, jak se nám povedlo přeběhnutí trávníku absolvovat i na Spartě. Nejvíc jsem seřval pipku, která přes telefon zjebala svýho přítele a pak se šla v klidu bavit. A víc už si nepamatuju. Každopádně, nebylo mi další den vůbec špatně, i když jsem měl hlavu solidně vyvětranou. Ale bylo to jinčí než po houbě, nebo pivu. Jediný, z čeho mě bolela hlava bylo, jak mámě vysvětlit decentní pozůstatek v lahvi Tullamorky.

Dnes si naleju sklenku Tullamorky, pohodlně se usadím před počítač, pustím si Franka Sinatru, nebo nějakej jazz, blues, swing a užívám si pohodičku. Hledím do skleničky, ve který se jantarově třpití lahodný mok z Irska. Intenzivní, přesto jemná vůně omámí celou mysl. Zavřu oči, ponořím se do vůně. Do výsledku mnoha let zrání. Znovu očka otevřu, naposledy se pokochám zlatavým leskem a napiju se. Ach, ta chuť. Ten hřejivý pocit v hrudi. Ta jemnost.

Jak lahodná whisky. Dvanáct let zrající. Bylo mi třináct, když se obsah mojí skleničky začal rodit. Pamatuje takřka to co já. A stejně jako ve mě, je i v ní ten čas uchován. Spolu ten čas zapijeme, navzájem se propojíme a ponoříme do rytmu hudby.

Nelituju toho, že jsem v osmnácti vyžahnul Tullamorku barbarským způsobem. Díky tomu večeru mám zlomek úžasných vzpomínek. Od tý doby neprahnu po jiný whisky, než tý, která se zrodila v Tullamore.

Zlato viditelné,
však nenahmatatelné,

vůně ostrá, intenzivní,
přesto šetrná, hýčkající,

chuť dřevnatá, přírodní,
hřející,

zralost skutečná,
utěšující.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama