Květen 2016

Cena pro největší zoufalce

30. května 2016 v 15:50 | Pukavčí syn |  Blog

Nevím jak moc se orientujete v pornografii, ale věřím, že většina tento pojem zná. Porno jako takové se potom dá rozdělit do ještě nižších kategorií a jednou z nich je porno z Ukrajiny.

Abych stručně popsal charakteristiku ukrajinskýho porna, je třeba si představit vesměs mladý lidi. Mladý pipiny a mladý cucáky s kromaňonským účesem a obočím. Na tom pořád není nic neobvyklého. Ale začnem-li se zaměřovat na "pornopříběh", tak zjistíme, že Ukrajina si jede svůj styl. Jede si styl, ve kterým se najde místo opravdu pro každého.

Už jsem zažil story, že typka neměla na nájem a buď sama zaplatila tělem, nebo si pan domácí vzal co chtěl. Zažil jsem i rádoby školní story, sportovní story, důchodcovský, ...no prostě cokoliv vás napadne, je o tom příběh v pornu. Vraťme se ale výslovně k místům pro nadšené pornoherce (pornoherečky jsem v této roli ještě neviděl).

Čas od času se najde video, kde máma zaučuje dceru, kdy kamarádka dohodí kamarádku, ale nakonec smočí všichni. Nojo, jenže to by nesměla existovat Ukrajina, která tyto příběhy dotáhne do největší dokonalost a důvěryhodnosti.

Když existují porna, kde týpek nemá na nájem a prodá svojí holku kámošovi, kterej za to zaplatí, nečekal bych, že dotyčnej si ve výsledný scéně vůbec nevrzne. Jako...dovedete si představit takovou lůzu, že i v péčku jenom drží holku za ruku a kouká, jak jí jinej mrdá? A přitom předstíráte, jak vás to duševně ničí, protože vám kámoš mrdá holku. No...ve výsledku je ta zoufalost v jejich očích uvěřitelná, ale spíš je to způsobený uvědoměním si, že jsou to takový chudáci, že i v péčku místo nich šuká někdo jinej a oni si akorát vymrskaj, až to vyjde na netu.
Kdyby šel na popeláře, dopadl by líp...

To je prostě Ukrajina.

Docela by mě zajímal platovej výměr pro všechny před kamerou.

Židlochovice: Den první █ Nacistický rádio

4. května 2016 v 10:05 | Pukavčí syn |  Story

CESTA
Příjezd do Židlochovic a jiného pracovního prostředí byl strašně rychlý. Skoro až hektický. Brzy ráno budíček z mého pelíšku v Praze, nachystat si věci a šup na autobus do Brna. Rychlá rozlučka se Žižkovskou rozhlednou a tramvajema a kvapem na Florenc.

Dopoledne jsem dorazil do Brna a měl přibližně dvacet minut času, než dojede autobus směrem na Židlochovice. Brno-jih je o hovně a nenabízí nic kromě výhledu na Petrov a Galerii Vaňkovka. Nakonec jsem si dal cigárko s výhledem na Vaňkovku a šel na nástupiště. Autobus přijel o dvě minuty později. Nabízel však ve svém prostoru free-wifi, což by na první pohled očekával málokdo. Palec hore.

Půlhodinová cesta jižním směrem od Brna nenabízela příliš vábnou scenerii. Většinou jsme jeli po hlavní silnici, kterou lemovaly industriální a sídlištní budovy. Až když jsme se blížili do cíle, začala mít nad krajinou moc příroda.

Před čtyřmi hodinami jsem si ještě na Žižkově dával jointa a potom PUF...jsem v Židlochovicích a mám 15 minut před začátkem směny. Bylo nutný utěšit stres nikotinem a telefonátem s ♥K. K mojí smůle to celé viděl můj nynější vedoucí, ale nic se nestalo, kromě neideálního prvního dojmu.


A JDE SE MAKAT
Když jsem se uráčil zamířit k Židlochovickému Penny Marketu, vedoucí prodejny mě uvítal, navedl do auta, kterým jsme rychle zajeli k mému ubytování, kde jsem akorát odhodil přebytečný náklad, nafasoval klíče a jelo se zpátky. Než jsem se rozkoukal, byl jsem v pracovním, měl přiřazený "služební číslo" a šlo se makat.

První odpolední směnu jsem měl společně s kolegyní H. z druhého Kroměřížského Penny, takže jsem ihned měl po boku někoho, koho trochu znám. Cítil jsem se hned lépe, že jsem první hodinu měl proplacenou pouze za to, že bloudím uličkami a seznamuji se s jejich rozdělením. Po nějaké chvilce jsme si s H. šli pro kasy, kdy ona zaujala místo hlavní pokladní a já až třetí. Mezi regály jsem zůstal sám, ale už jsem trochu věděl, kde co je, takže jsem se naplno pustil do práce. Těstoviny sem, paštiky tamhle, občas na kasu, přestávka, jogurty a než se člověk nadál, bylo osm a prodejna se zavírala. Následovalo odkartonování a úklid. Na celé prodejně nás, narozdíl od té naší, bylo osm, takže všechno sympaticky odsýpalo. Stejně se končilo až po jedenácté hodině.


NÁROČNÁ PRVNÍ NOC
Totálně zmožení a unavení jsme s H. vyrazili společně do naší turistické ubytovny. Hned na uvítanou jsme vyhodili pojistky, protože v mém pokoji praskla žárovka. O půl dvanácté jsme tedy hledali pojistky, abych je mohl nahodit, což se po pár minutách podařilo a my se mohli uklidit do svých pokojů. Kuřácký instinkt nás současně znovu z pokoje vylákal a my si šli začmoudit před dům. Já měl tedy v úmyslu si zapálit jointa, ale to jsem si vedle H. nemohl dovolit. Ještě chvíli jsem musel vnímat únavu, pocity a H. na plno.

Ne snad, že by H. byla otravná, naopak. Je to sympatická, počítám, padesátnice, se smyslem pro humor, s nadšením pro práci a s rozumem a zkušenostmi. Jen si rád dopřávám minimálně hodinový komunikační oddych po celém dni mezi lidmi.

Neboť můj pokoj nenabízel nic, musel jsem si uloupit rádio z kuchyně, kde se mi dařilo ladit pouze německé stanice, kde se převážně jenom mluvilo. Až později se nechala ulovit na přijímač i Evropa 2 Morava. K večeři jsem měl camembert s beraními rohy. O čtvrt na jednu jsem si konečně lehnul do postele, uvolnil se, otevřel si Artikl a začal odpočívat u četby. Najednou jsem periferně viděl nějaký pohyb na prostěradle a když jsem se otočil, mířil si to ke mě světlý, skoro až bílý, pavouk. Už si přesně nevzpomínám, ale myslím, že jsem nadskočil, uskočil, praštil se do lokte, něco odhodil a pavouka odfouknul. Ten skončil na koberci odkud pelášil pryč ode mě. Vrátil jsem se k četbě, ale každých pět sekund si ověřil jeho polohu.

Ujištěn, že cupitá někde po gauči, jsem po druhé hodině šel konečně spát. Místnost zaplavila tma a slyšet bylo jen ztlumené rádio. Hlavu zaplavily myšlenky, stesk, přehrávání scénářů, strach,....a teprve potom jsem usnul.

Retro okénko #26 █ Očumoval jsem mužský hnáty

3. května 2016 v 8:44 | Pukavčí syn |  Retro okénko

K J.A.R. jsem se poprvé dostal už v dětství, když v rádiích zněly jejich hity jako Bulhári nebo Už mizí pryč je...Hanka. Texty jsem nechápal. Ještě dlouho jsem je nepobíral. A když v roce 2002 vyšla písnička Jsem pohodlný, jediný, co mě zaujalo a proč se mi písnička trochu líbila, byl videoklip. Nejednou jsem se nachytal na nožky babiček a trampa.

Bajvoko do roku 2006 jsem písničku slyšel hojně, ve srovnání s útlumem, který měl následovat. Dobrých osm let jsem Jsem pohodlný neslyšel, neviděl a nevzpoměl si na ní. A zrovna v době, kdy se můj život začal od základů měnit, se písnička vrátila. V době, kdy jsem začal mít všechno tak říkajíc na háku, se vrátila. S božím textem, kterej konečně i dává smysl. Všechny texty od J.A.R. dávaj velkej smysl a jsou boží.

A největší úlet je, když začnou hrát Jsem pohodlný i na nervydrásajícím Rádiu Penny Live. Ať jsem na pokladně, nebo zrovna tahám basy piv, okamžitě mám lepší náladu. Uvolním se a nechám se unášet jemným proudem melodie, jako bych si nohy nořil v lesním potůčku.

"Chtít být prý nerušen někdy dívkami, má váhu u žen."

Jestliže takhle mazaný texty psali J.A.R., Prago Union, Chaozz a další, tak se nedivím, že generace z devadesátek a počátku milenia, je tolik v pohodě, ve srovnání s tou, jejíž vzorem jsou Atmo Music, Ben Cristovao, Johny Machette a další srance zpívající/vyprávějící o hovně.