Duben 2016

Tolerance osobnosti

30. dubna 2016 v 16:00 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Už od osmé třídy základní školy si kladu v hlavě několik otázek ohledně toho, jak lidé vnímají druhé lidi. Blízké, nebo alespoň bližší, ve svém okolí. Prostě u těch, u kterých jsme zvyklí na určité povahové rysy, nebo chování.

V osmé třídě jsem udělal defacto takový psychologický pokus. Jeden cigoš ve třídě plácnul spolužáka po zádech, načež se smál, aby dal najevo, že jde o žert. Další den jsem to zkusil já, byť jsem tušil, jak situace dopadne. Spolužák se okamžitě naštval a dal jasně najevo, že jsem to přehnal. Jedním z faktorů mohlo být jakési alfasamcovství, kdy u silnějšího samce tento čin toleroval, ale u slabšího už ne. A nebo to u mě netoleroval, neboť to nebylo příhodné mému obvyklému chování?

O mnoho let později, konkrétně předloni, kdy jsem štamgastil v baru, jsem se k tomuto problému vrátil. Pozoroval jsem různé skupinky i jednotlivce a zjišťoval, jak se chovají a jaké vystupování se od nich očekává. Prosté "co, že seš dneska tak potichu?", nebo "proč se dneska tolik nesměješ?" mě vedlo k otázkám, zda se stáváme společenskými otroky, nebo jen tímto pocitem omezujeme vlastní rozvoj, byť společnost čeká něco nového. Omezuje nás společnost, nebo my sami?

Jsem introvert, takže se ve větší společnosti nikdy moc neprojevuju. Preferuju individuální přístup. Takže je jasný, že jsem v baru zastával tu tišší část konzumentů. Zkusil jsem po několik večerů "hrál role" druhých. Vyprávět všechno co mi přijde na jazyk. Vtipkovat a hláškovat. Flirtovat. Bejt nechutnej a sprostej. Společnost reagovala s úžasem i znechucením. Vymknul jsem se zvykům a očekávání a lidi kolem si uvědomili, že je něco jinak - špatně.

Pomineme-li nějaký moje herecký výkony a pokusy, lze se prostě zaměřit na osobní vývoj a růst. V dětství jsme se chovali jinak a preferovali jiné hodnoty, než dnes. Během puberty přišly zcela nové hodnoty a zájmy. A takhle bych mohl pokračovat veškerými etapami života. Každodenní zkušenosti nás mění. Co jsme před rokem považovali za hloupost, je nám nyní blízké. A je špatně se za to stydět, protože okolí očekává, že to stále považujeme za hloupost? Brání nám riziko negativního ohlasu okolí? Bojíme se ztráty dotyčných, protože už nás nepřijmou?

Na to mám prostou odpověď. Nikdy se neomezovat. Rozhodně ne kvůli společnosti, kvůli přátelům, nebo i kvůli rodině. Žijeme za sebe a měli bychom žít tací, jací jsme. Možná dojde ke ztrátě blízké osoby. Možná se nám všichni vysmějou. Ale stejně, jako si naše tehdejší já oblíbilo několik jedinců, naše nynější já si rovněž někdo oblíbí. A pokud má kolem sebe člověk pravé přátele, nemusí se obávat obměny, nýbrž rozšíření skupiny přátel.

Láska

29. dubna 2016 v 14:39 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Někdo by mohl říct, že není úplně dobře, když k pořádný zamilovanosti člověk potřebuje slet určitých událostí. Mohl by argumentovat, že člověka buď miluješ, nebo ne. Ale já tvrdím opak. Celý náš život se točí kolem různých událostí, které následně ovlivňují náš pohled na věc, na lidi, nebo změní nás samotné. Tak proč by tomu mělo být jinak u zamilovanosti?

Já jsem za poslední týden, řekněme prozřel, hned dvakrát - intenzivně. Ne snad, že bych svoji polovičku nemiloval, ale po víc než týdenním odepření od její společnosti jsem si ještě více uvědomil, jaký v ní mám poklad. Chyběl mi její smích, její hlas, její pohled, její dotyky, její láska. Do teď se nemůžu K. nabažit, víc než kdy dřív.

Když už jsem myslel, že nejde víc milovat, inspirovala mě láska druhých. Ta nejupřímnější, nejkrásnější, nejvěčnější. Vždycky jsem měl slabost pro zamilovaný párečky důchodců. Myslím tím ty, které si stále svoji lásku vyznávají, dávají jí najevo. Není totiž nic krásnějšího a nasrdcihřejivějšího, než pohled na dva důchodce, jak se drží za ruce a pomaličkým tempem se prochází parkem. Nebo spolu sedí na lavičce, spokojeně se sluní, navzájem si říkají, jak se milují a užívají si tak života po boku své životní lásky. A když se vám potom na obrazovku dostane video, kde muž zpívá své umírající manželce píseň, aby její chvilky na lůžku zpříjemnil, tak nemáte slov. Tolik řečených "miluji tě", která by člověk vycítil i bez jejich vyřčení. Tolik čistoty a upřímnosti. Tolik lidskosti.



Pražskej trip

18. dubna 2016 v 10:55 | Pukavčí syn |  Story

JSEM V PRAZE
Jsem jako malý děcko. Vemte mu nějakou hračku, o kterou běžně nejeví zájem a rázem se z ní stane hračka nejoblíbenější, kterou musí mít. Já si vzal Prahu a nyní se při každé návštěvě chovám jak utržený ze řetězu. Snažím se vecpat 23 promeškaných let do jediného víkendu. Ačkoliv mi tedy dá práci v práci domluvit rozsáhlejší volno, vůbec si potom neodpočinu. Co poklidná dědina nenabízí, Praha chrlí ze všech rohů.

V Praze jsem i v tuhle chvíli a užívám si zde poslední, čtvrtý den. Zítra ráno mě čeká "služební cesta" do Židlochovic (obec pod Brnem), kde budu pracovat pro jiné Penny a ubytování mám zaplacené na hotelu. Jedná se tak o jedno z nejdelších odloučení od vlastních zásad, zvyklostí, stylu života a přítelkyně. Jakmile se tedy dostanu do spárů Prahy, starých přátel a baru, člověk snadno načerpá duševní energii na něco novýho.

Abych to ale neměl úplně pohádkový, většinu mého pobytu sabotovalo počasí. Defacto ve čtvrteční večer, když jsem přijel, následoval déšť, který se mě ale jako jediný netýkal, neboť jsem ještě toho dne po ranní v práci padnul do svojí starý postele a regeneroval se. Na další dny jsem byl domluvený s nejlepším kamarádem R. a každý den jsme aspoň třikrát zmokli. To by nebylo tak morálkupodrážející, kdybych nesledoval počasí i v Kroměříži, odkud jsem odjel. KDYBYCH neodjel, mohl jsem si celý víkend užívat sluníčko, na jehož svitu bych si užíval tropických teplot. Já raději domácký ruch Prahy s deštěm a 15 stupni. Korunu tomu nasadila moje přítelkyně, která včera poslala informační esemku o tom, jaký je jí horko, načež nám se nad hlavou zase rozpršelo.


PLNÝ PROGRAM
Po dnech plných aktivit, jako třeba kopaná, hakis, nebo obyčejné, leč náročné, courání městem, následovaly večery s jinými přáteli a alkoholem. Na páteční večer jsem zvolil premiérové setkání s člověkem, kterého jsem poznal díky jedné online hře a spojovala nás vášeň k tramvajím a Spartě. Během večera jsem zjišťoval, že zájmů máme společných víc, takže další setkání u piva určitě nejsou vyloučeny.

Pro sobotní večer mi dělala společnost M., se kterou jsme se jako tradičně zprasili nehorázným způsobem. Jen pro ukázku uvedu drobné dialogy, které byly pilířem celého večera.

"Dáme beton a potom brčko?"
"Jasně.

"Dáme ještě jeden beton, brčko a půjdem?"
"Tak jo."

"Já ti nevim. Mám chuť na další beton."
"Chehe, já taky docela."
"Tak si dáme, k tomu brčko a půjdem."

"Hele, co kdybysme dali ještě jeden beton a brčko? Pak už fakt pujdem."
"Tak jo."

Načež jsme opravdu šli. Předcházela tomu jedna jedenáctka a jedna patnáctka, takže bylo nad slunce jasný, že dostaneme hlad. Když nevyšla tradiční asijská restaurace, zbývala už jen jedna možnost, rovněž tradiční. KFC na ÍPáku.

"Burrito a B-smart s twistrem sebou." objednal jsem si.
"Už nevim co a B-smart s už nevim čim." si objednala M.

Natěšení jsme se hrnuli ke dveřím, že si to zbaštíme někde venku, když jsme zmerčili, že....venku leje. Takže jsme si to dali uvnitř a smáli se hladovým a moknoucím lidem na ulicích.

Když jsme dojedli a přešel déšť, courali jsme chvíli noční Prahou, než jsme si naplánovali, jak pojedeme domu. Cesta vedla oklikou znovu kolem KFC na ÍPáku, kam jsme znovu zašli a já si objednal totožné menu bez burrita. Teprve potom jsem se cítil dostatečně nasycen.

S kamarádem R. jsem ovšem zažil taky mnoho legrace, navzdory absenci alkoholu. Hned první den se mi podařilo dát nečekaný high-five-wing s holubem za letu. Já počítal s tím, že poletí trochu výš a on počítal s tím, že nevyskočím. Neletěl, vyskočil a bylo to.


NOSTALGIČ
Praha je prostě městem, které je otevřené téměř všemu a všem. Je to moje domácí půda, domácí prostředí, ve kterým se pokaždý cítím strašně fajn. Stejně tak si ale uvědomuju, že už to není styl života pro mě. Jsem raději usedlejší se svými jistotami a přítelkyní v obklopení ryzí přírody, navzdory poloviční populaci, poloviční otevírací době a polovičním možnostem. Prahu budu jako děvku zneužívat pro svoje potřeby vidět přátele a rodinu, popíjet v jejich barech a fotit "abnormální" věci v jejich ulicích, ale bydlet už tu nechci.



Nervy drásající Rádio Penny Live

1. dubna 2016 v 13:52 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Po delší době si zase trošku ulevím od něčeho, co mi nejspíš způsobuje tiky v oku, který mě už přes týden trápí. A to víc jak týden marodím, takže jsem si od toho stihnul trochu odpočinout. Už teď se ale bojím, až budu zdráv a vrátím se tam.

Od 18.února se řetězec Penny Market rozhodl přidat k dalším rětězcům, v jejíchž prostorách hraje tamní rádio. Jste-li zákazník, je občasná hudební vložka od Chinaski, Xindla X a Roxette docela fajn. Člověku to sice nepomůže při vybírání hrášku v plechovce, ale navozuje to jakousi domáckou atmosféru, kdy není slyšet jen cupitání davu a pípání pokladen.

Zpráva o tom, že Penny rozjede svoje vlastní rádio, se ke mě poprvé dostala přes prosincové vydání jakéhosi "Penny měsíčníku". Byl jsem nadšenej. Těšil jsem se. Ušetřím baterku na mobilu, když si ráno před otevíračkou, nebo večer po zavíračce pouštím muziku. Nadšení okamžitě uhasil náš vedoucí, že naše prodejna bude jednou z mála, kde bude rádio spuštěno o mnoho později. Když ale začala 17.února po obchodě hrát asi na hodinu muzika, běhal mi mráz po zádech, protože to úplně měnilo podstatu naší práce. Během vybalování zboží už nebude slyšet jenom cvakání nožíku, šoupání krabic a rozhovory babiček po telefonu o tom, co je zrovna na akci. Na pokladně už to nebude jenom dobrý den, Penny kartu, píp, píp, píp, píp, píp, píp, tolik tolik peněz a pořád dokola. Najednou tady byla zvučná spása. Melodie, které nás vyvodí ze spárů monotónních zvuků.

Rádio Penny Live překvapilo širokou škálou hudebního výběru. Od český klasiky, starých hitů, přes novinky populární i undergroundový. Ráno před otevíračkou dokonce vysílá Ranní show pro zaměstnance Penny, kde hrajou písničky na přání, lidi tam posílají smsky nebo volají. K tomu vtipná dvojka moderátorů a soutěž o poukazy na nákupy, nebo výlety. To je všechno moc krásný, ale ze všeho se postupem času stalo peklo.

Rádio Penny Aneta Langerová (denní nálož minimálně šesti písniček od Anety), nebo taky Rádio Penny Ewa Boky Jako Skříň (denní nálož minimálně třikrát). A aby toho nebylo málo, každou ranní show volá, nebo esemeskuje nějakej sranec právě o Boky jako skříň. Ale to ještě pořád není všechno. Vyloženou hymnou ranních směn se stala Nafrněná od Báry Polákový, o kterou si každý ráno píše snad každej druhej z Penny. Pořád platí, co jsem uvedl o odstavec výše, že hrají sympaticky, ale neskutečná ohranost vybraných kusů dělá z Rádia Penny skutečné peklo. K tomu přičtěme informace pro zákazníky o různých akcích, takže je běžné, že za hodinu slyšíte osmkrát o jahodách na akci a aby to nebylo tak nudné, tak nejdřív moderátor navodí téma, nějaké poučné informace o daném zboží. Některé akce trvají týden a to už vám i třetí den začne bublat mozek.

V prvních dnech provozu Rádia Penny se hned několik stálých zákazníků negativně ozvalo. Ohlasy jako: "Ježiši, vy ten bordel už tady máte taky.", nebo "Chodil jsem nakupovat sem, protože tu byl klid." jsem zpočátku nebral vážně. Já byl z rádia nadšený. Nyní jim moc dobře rozumím.