Prosinec 2015

Retro okénko #25 █ Jseš tlustá!!!

23. prosince 2015 v 16:17 | Pukavčí syn |  Retro okénko

Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho, ani vy. Je fakt k neuvěření, že svět poznal tuhle písničku už před téměř jedenácti lety, mě bylo čtrnáct a zažíval jsem zrovna svoje jediný prázdniny s tátou a jeho "novou" rodinkou. Jedenáct let, kdy se objevila jako novinka v tehdy populární hitparádě t-music.

Do tý doby jsem vlastně o existenci SOAD neměl vůbec tušení. Nebyl to zrovna žánr, ve kterým bych nějak pátral po nových jménech.

Byl červenec 2005, počítám že nějak před polednem a v kuchyni rodinného domu, kde bydlel můj táta, jeho přítelkyně a její dvě dcery a syn. Občas tam přespával bývalý manžel přítelkyně mého otce, který je otcem oněch dvou dcer a syna. Docela úlet. A právě starší z dcer brouzdala internetem, stejně jako já a vzala si na starost hudební kulisu. Jak tak projížděla novinky a různé příčky, najednou zajásala. SOAD maj novou písničku, kterou ještě nezná. Hned se pustila do jejího poslechu a rozplývala se. Zrovna Hypnotize je fakt boží písnička, i když docela ohraná, což ale s objektivním pohledem její úžasnosti neubírá. Sečteno, objevil jsem SOAD, sympatickej kytárkovej žánr a začal je poslouchat.

Díky Hypnotize si na onu starší dceru vždycky vzpomenu (neboť je to jediný, co nás kdy spojovalo), protože toho léta jsem si do paměti zaryl zkušenost, která je pro chlapa tou nejdůležitější. Už si přesně nepamatuju jak k tomu došlo, ale...narovinu jsem jí jednou řekl, že je tlustá, protože jí čouhala pneumatička.

Bylo mi 14 a ještě jsem nechápal co tím způsobuju.......to mě omlouvá.

Ježíšek od zaměstnavatele

19. prosince 2015 v 20:33 | Pukavčí syn |  Story

Musím svýho korporátního zaměstnavatele pochválit. Dočkal jsem se sympatických dárečků, který konkrétně mě udělali obrovskou radost. Prvním z nich byl zisk jistého finančního obnosu pro naši prodejnu, který vedl k povedenýmu mejdánku s kolegyněma v restauraci s bowlingem. Po odpolední směně dorazila naše trojka k již decentně navátým a rozehraným kolegyním. Sotva jsem olíznul pěnu z pivka a už mě tahali k bowlingu, kterej jsem v životě nehrál. Nebudu lhát, byl jsem nervózní, ale stačilo okoukat základy od ostatních, ačkoliv u L. bych to nedoporučoval, neboť preferuje herní styl "gula mezi nohama, pořádně napřáhnout a hlavně se nepřevážit a neskončit na prdeli....*BUCH* a jsem na prdeli". Herně jsem zapadl do průměru s premiérovým strikem při druhém "turnaji", který jsme všichni hráli o dvě hodiny později, pod vlivem cca 1 promile.

Další benefit, tentokrát trochu kultivovanější, byl slevový kupon na nákup knížky. Sleva 20% na jakoukoliv knížku z vánočních bestsellerů. V duchu jsem si říkal, že i ostatní jistě dostali onen slevový kupon a moc jsem ve svých kolegyních čtenářky neviděl, tudíž jsem začal somrovat o jejich kupony. Nojo, jenže to by nečtenáři nesměli bejt barbaři a automaticky tyhle "zbytečnosti" vyhazovat. Naděje na pár vteřin svitla u vedoucí I., kterou okamžitě zhasla po oznámení, že ho rovněž hodlá využít, což ale ve výsledku vedlo k príma debatě o našich oblíbených knihách, autorech, žánrech, atp. Musel jsem se tedy skromně smířit s jedním kuponem, který jsem využil k nákupu Kruhu od Bernarda Diniera.

Zatím jsem se v četbě věnoval výhradně sci-fi, ale touha po změně, velmi působivé recenze a vidina 640 stránek ke čtení mě přiměli k nákupu právě Kruhu.

Při návštěvě Prahy
"....a kterou sis objednal?" ptal se brácha.
"Kruh, nevim teď od koho. Je to strašidelný krimi, prej." odpověděl Pukavec.
"Kruh, jo? To je jako knížní Kruh, jak je ten horor?"
"Ne." zafejspalmoval Pukavec.

Dnes v práci
"....a kterou jste si objednal?" ptala se M.
"Kruh, od Bernarda Diniera." odpověděl Pukavec.
"Jasněěěěě, jak je ten horor."
"Ne!!" zafejspalmoval Pukavec.



Každý rok se najdu v jiným obleku

9. prosince 2015 v 10:10 | Pukavčí syn |  Téma týdne

TT Hledání sama sebe

Ještě před rokem bych prohlásil, že jsem se do jistý míry našel. V tom období jsem si byl celkem jistej svejma zásadama, postojema, zvykama, i lidma kolem sebe a defacto jsem nemohl překvapit sám sebe. Jenže poslední rok byl ve srovnání s těmi předchozími tak moc našlapanej děním a změnama, že bylo nemožný udržet sebe sama.

Nový prostředí, novej vzduch, nový nářečí, nová práce, nový zkušenosti, nový chutě. To všechno vedlo k tomu, že jsem se rapidně změnil. Nezměnila se povaha, ale zvyky, vyplňování volnýho času.

Dřív jsem hrdě hlásal o své nezodpovědnosti a jak jsem hrdej na to, že když nechci do práce, tak prostě nejdu. Jo vole, rebel největší. Ale byl jsem si tímhle svým postojem strašně jistej - byl jsem to já. Jenže jsem se sám sobě ztratil a potkal místo toho sebe v kostýmu zodpovědnosti. Našel jsem jiný kus sebe.

Dřív jsem měl vyhraněný názor proti energetickým nápojům. Proti jejich konzumentům jenom v případě, že mi nedokázali vysvětlit, proč je pijou. Můj negativní názor byl postavenej na obsahu oněch nápojů, o údajný vliv na tělo při dlouhodobém užívání a v neposlední řadě jsem zmínil vysokou cenu - těch chutnějších. Jenže i tady jsem se sám sobě ztratil ve vlnách energetických vod, kterýma si teď proplachuju tělo. Znovu jsem našel jiný kus sebe.
Teď už mám i svýho favorita.

Co dnes shledávám ve svým životě za nemožný, co mi nechutná, nebo si myslím, že nikdy nedokážu, klidně můžu za rok milovat, nenávidět ještě víc...budu úplně jinej. Každý den nabíráme tolik nových zkušeností, zažíváme a poznáváme tolik nových věcí, že je HODNĚ těžký udržet sebe sama za každou cenu po delší dobu - sotva na celej život.

V mnohém to vysvětluje např. společenský problémy typu generační válka, náboženská válka, atp. Všichni ti jedinci, "přívrženci" svého já, ho našli za jiných okolností, než které máme my teď. A je hloupé si svá já navzájem vyčítat.

A mimochodem, žádná mobilní aplikace vám zrovna v tomhle hledání nepomůže, takže zkuste zvednout hlavu od displejů a hledat očima, nebo jinými smysly.


Trailer je spoiler

6. prosince 2015 v 2:37 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Vlastně jsem dlouho o existenci trailerů neměl vůbec tušení. Nenapadlo mě, že se na film dělá reklama tím stylem, že vystřihnu to nejlepší z něj, proložim to nějakejma cool hláškama nebo poutavejma žvástama na černým pozadí a budu se těšit na útraty v kinech.

Dík týhle zaslepenosti jsem se bez problémů naučil hledat filmy podle názorů, recenzí, názvů, nebo dokonce náhodně, ale nikdy jsem neshlédl trailer. Trailer je strašnej spoiler. Ve většině případů se totiž jedná o doslovný vystřižení toho jedinýho zajímavýho z filmu a všechno okolo potom jenom otravuje. Člověk je netrpělivej na ty drsný, akční, zábavný, přelomový scény a mezitím se seznamuje s prakticky zbytečnejma postavama.

Jasně, občas nějakej ten trailer zmerčim, nedá se tomu zabránit, když to cpou i do televizí a na internet. Zpravidla potom takovej film dlouho odkládám, byť mě zaujme sebevíc. Za prvé nechci jít v tu chvíli s davem a bavit se o tom filmu se všema a za druhé, po nějaké době zapomenu spoilerující trailer a film si o fous víc užiju. V životě jsem narazil ještě na jeden trailer, a sice k hororu, kterej teda neřekl vůbec nic. Spíš naopak, navodil atmosféru, probudil zvědavost. To by měl správný trailer dokázat. Navnadit, ale ani píď neprozradit.

A jednou jsem si pustil trailer až po shlédnutí filmu...

Ani tomu nemusíš rozumět. Je to ten nejspoilerovější trailer. La Cara oculta.