Říjen 2015

Ze zákulisí █ Nezveřejněné články

28. října 2015 v 15:43 | Pukavčí syn |  Blog

Už jako malej kluk jsem měl ten problém, že jsem u žádný činnosti nevydržel moc dlouho. Málokdy jsem něco dotáhnul do úplnýho konce. Týká se to takřka všech životních situací a i když se učím věci dokončovat, stále jsou branže, ve kterých to nejde. Jako třeba dopsat článek.

Víc než měsíc mě drtí tvůrčí krize. Jednou nevím o čem psát. Když už vím o čem psát, tak nevím jak začít, nebo mi všeobecně nejde ony pocity, zážitky a myšlenky popsat. Rozhodl jsem se provětrat archív svých nedokončených věcí z blogu a ukázat o co všechno svět blogu přišel díky mojí neschopnosti cokoliv dokončit.


TOTÁLNÍ DEPRESE
Bez týdne přesně před rokem, jsem sepsal hromadu těch největších zvěrstev, kterých se člověk a lidé dopouští. Vývar ze statistik a úvádění děsivých čísel. Snad aby se společnost probudila? Bože, Pukavčí synu, jedinec si nemůže připustit všechno nehezký dění na světě, jináč mu hrábne. Jasně, v článku jsem se to později snažil zachránit uváděním kladných činností, statistik a čísel, ale celkově na mě působil článek strašně pubertálně a depresivně. V archívu se nezachoval, takže z něj bohužel bohudík nic konkrétního neuvedu.


STEREOTYP
V březnu, krátce poté, co jsem se odstěhoval z Prahy a hledal si práci v Kroměříži, jsem byl trochu hotovej z připuštění si, že práci budu muset obětovat mnohem víc času, než jsem byl doposud zvyklej. Naplno se zapojit do rádobydemokratickýho systému a přispívat svým dílem. To znamenalo, že večery pro mejdany se budou omezovat jen na víkendy. Někdy ani to ne. To znamenalo brzké vstávání a pozdní spánek. Málo spánku všeobecně. Snažil jsem se tím vyrovnat dalším lehce depresivním kouskem, kde znovu nechyběla čísla pro postrašení. Zprvu jsem to pojal příběhovou formou.

"Podobnost se skutečným životem osoby živé, či zesnulé, není čistě náhodná, protože tomuto trendu nutně propadáme všichni.

Ráno v pět hodin mi zvoní budík, ale jen ho zamáčknu, protože nutně potřebuju ještě aspoň čtvrt hodiny spánku. Probudím se o půl šesté, protože jsem zaspal a rychle vyskočím z postele, abych si rychle vyčistil zuby, připravil si oblečení a uvařil kávu. Po nasoukání se do džín, trička a obou ponožek do sebe kopnu půlku hrnku kávy a hledám klíče. Na botníku nejsou, na věšáku taky ne, ani na žádném stole. Začnu lehce zmatkovat, protože už bude po třičtvrtě na šest a tak se rozhodnu vyrazit bez klíčů, že mi snad večer dveře otevře přítelkyně. Obleču si kabát, v jehož levé kapse najdu své klíče."

Pokračování bylo tuctové. Nestíhám, v práci pruda, běhání po úřadech, prostě výtažek toho nejhoršího, který se však ve skutečnosti stane tak jednou za měsíc. Následovalo jakési uvědomění si, prozření.

"Podobný průběh má úterý, středa, čtvrtek a pátek. Následuje sobota, při které konečně mohu odpočívat, ale povinnosti v domácnosti mi to nedovolí, jak bych si představoval. V neděli už mám plnou hlavu toho, že zítra je zase pondělí a celý ten uspěchaný kolotoč začne znovu.

A další týden zase.

I ten týden potom.

Dalších 36 týdnů do konce roku taky tak.

A i těch 52 týdnů dalšího roku nebudou jiné."

A ve výsledku naplno pracuju v rádobydemokratickým systému, mám dost času na to kouřit trávu, pít, sledovat filmy, věnovat se <3K. a další hromadě koníčků a čovin.


VĚDCI
Na konci června jsem se snažil být vtipnej a sepsat halabala článek, kterej jen pobaví a nebude mít velkou hloubku. To bude ízy, řekl jsem si. Chtěl jsem vsadit na klasiku, a sice na vtípky o vědcích, kteří objevují přelomová hovna a sračky.

"Prdění pod peřinu zpomaluje růst ochlupení, zjistili vědci."

Abych byl aspoň trochu originální, přemýšlel jsem nad novým žertíkem ohledně vědců. Něco ve stylu profláklého žertu, že američtí vědci zjistili, že lidé nevěří tomu, co američtí vědci zjistili. To je ale větší hardkór než se zdá, takže jsem změnil strategii. Vysosám z internetu "skutečná" vědecká zjištění a budu je vtipně komentovat. Zesměšňovat. Úplně je trolit.

"Začátek školy před devátou je zdraví škodlivý.
Pokud to zkoumali tím způsobem, že se tázali těch, kteří vstávali na osmou a těch, kteří až na devátou, tak je snad jasný, že ti první budou remcat, že je to brzo, že jsou stále unavení, kdežto druhá skupina se cítí spokojenějš. Doprdele to je snad logický, že hodina spánku navíc prospěje."

Nakonec jsem tak vytrolil spíš sám sebe, protože, upřímně, to byl článek o hovně a vůbec nic tam nebylo vtipný. Takže jsem po třech odstavcích prostě přestal psát a článek uložil pro případ, že bych ho snad dopsal, upravil, nebo jinak zkulturnil, aby si aspoň zveřejnění zasloužil. Částečně se toho dočkal, ale pyšnej na to fakt nejsem.


TUTOVKA
V době, kdy nejvíc frčely články s tématikou důchodců, jsem chtěl zakročit, bejt cool, vnést do toho celýho trochu nadhledu a srandy, ale v určitý části jsem se prostě zaseknul. Nápad to byl geniální. Spojit veškeré scény, hlášky, postavy, seriály a filmy z let, kdy třešně vládly parlamentu, neboť mě dosrával vysílací program českých televizí, který rok co rok, bez ohledu na roční období, omílaj Chalupáře, Slunceseno, Vesničku a hromadu dalších komunismem poznamenaných kinematografických děl.

"V Praze dojde k brutální vraždě třicetiletého bezdomovce, kterou přijíždí vyšetřit malý pitaval známý jako major Maisner. Když na to nemůže kápnout, sejde se před pasáží s kolegou majorem Zemanem a zajdou k ženě za pultem, kde si chtěli dát vajíčkovou pomazánku, která už ale došla, a tak museli zvolit jiný pokrm. "Což takhle dát si špenát" navrhnul Zeman. Asi půl hodiny probírají všechny důkazy, skutečnosti a hypotézy, ale nic kloudného nevymysleli. Rozešli se tedy oba domu.

Major Maisner cestou potkal na sídlišti mladého chuligána Jirku Horáčka, kterak vymetá komín nezletilé dívce. Profesionálním zásahem chuligána zpacifikoval, zavolal policii a slíbil mladému delikventovi, že ve vězení pozná, kdo jsou chlapci a chlapi."

Příběh sestavený především z hlášek a scén, které jsou všem dobře známy, měl obsahovat originální dějovou linku a přesto se držet určených hranic již natočených dialogů. Postupem času jsem zjišťoval, že pokud chci, aby to stálo opravdu za to a lidé se pobavili, budu tomu muse objetovat mnohem víc času a pár informací si i pozjišťovat, aby v ději, nebo hlášce nebyla nějaká mezera.

Co nedokončím na první zátah zpravidla nedokončím nikdy, ale snad jenom u tohohle nápadu mám pořád určitý naděje, že bych se k tomu znovu posadil a zapracoval na tom.

""Slyšels to? Seš ve zprávách." hulákal šéfkuchař Sváťa Kuřátko na svého kuchaře Nováka.
"Ty seš piškot makovej, víš kolik je vůbec Nováků?"
Sotva to dořekl, do kuchyně vtrhlo embargo zeleně oděných strážníků a Nováka zatklo.

Večerní zprávy informovali o zatčení veškerých Nováků v republice a o velice nízké sledovanosti, která klesla o více než třetinu."


TVŮRČÍ KRIZE
Snad třikrát jsem začal psát cosi o tvůrčí krizi, která mě zrovna drtila. Kal jsem se sám před sebou, že nedokážu uspokojit své čtenáře a vysvětlovat jsem všemožný čoviny, proč tomu tak je. U podobných článků už jsem si ověřil, že se zveřejnění nedočkají nikdy, ale mohou sloužit jako budík pro fantazii. Tělocvik pro prsty a myšlenkový pochody. Znáš to, o něčem se rozkecáš a během chvíle třikrát zabočíš do různých témat, protože ti jedna věc připoměla tři další.

Ne. Na blogu to vážně takhle nefunguje a pokud to tvoje mysl nebo prsty nedávaj, nelámej je přes koleno.

TÉMATA TÝDNE
Největší motivátor na blogu - téma týdne. Zaručená možnost, jak se o čemkoliv rozepsat jakkoliv. Aspoň takhle jsem si to nalhával, než jsem zkrachoval u tak božích nebo prostých témat, jako jsou 10 důvodů proč..., nebo Kdybych se stal milionářem. U deseti důvodů jsem to aspoň zkusil. Nakonec se ale hledání posledních čtyř důvodů stalo nadliským úkolem a vytahovat cokoliv, jen abych desítku zaplnil, mi přišlo nevhodné.

Úplně nakonec jsem si řekl, že se nebudu vychloubat a strkat všem do ksichtu, jak blaženě se cejtim, pač, co je vlastně komu do toho. Princip je úplně stejnej jako u těch depkařských článků.

"1.Už nikdy žádný "hej kámo, máš za dvěstě?"

Dlouho očekávaný podzim je tady a nárazová dřina u mojí květinky přinesla ovoce. Na jaře byly zasazený celkem dvě květinky, ale jedna po cca měsíci uhynula. Druhé se však náramně dařilo a moje, leč první, přesto takřka profesionální zastřihování, vedlo k obřímu a rychlému růstu."

"2.Výhra ve Sportce

Není ze mě sice žádný milionář, ale člověka jako mě potěší i fakt, že jsem poprvé v životě vyhrál v loterii. Investoval jsem 40 korun a vyhrál 119. Nikoho neurazí osum pětek na pivko."

"6.Báječná přítelkyně

Asi je zbytečný vás krmit nějaký řečma o tom, jak je úžasná atd. To je zjevně všem jasný, mě taky, K. to určitě o sobě taky ví. Jsem prostě nejvíc spokojenej chlap a rozhodně i K. přispívá k mému každodennímu úsměvu."


ZASE TY ČÍSLA
Včera mě přepadl těžkej nostalgič, když jsem sledoval mazací tramvaj jak brázdí ulicema Prahy, kterýma jsem minulej víkend sám brázdil. Čísla, jež mě leta provázela mezi činžáky si zasloužila veřejnou pochvalu. Příběh o tom, jak jsem k nim přišel a proč pro ně mám slabost.

V polovině týhle sentimentální srágory jsem přestal psát, zavřel okno, šel se zkouřit a probrat se, protože ať to v Praze bylo jakkoliv boží, teď je to boží tady.

88, 30, 9, 26, 23.


ZÁVĚREM
A nakonec jsem všechno, co jsem nechtěl, stejně udělal. Omluvil jsem stále větší prodlevy mezi články. Svěřil jsem se s neštěstím i s radostí. Pochlubil se. Pověděl něco o tvůrčí krizi, byl sentimentální a napsal ty čísla.



Asi je jasný, že Paige se taky nedočká dokončení.


Retro okénko #24 █ Kvůli Rihanně jsme dostali po tlamě

28. října 2015 v 9:04 | Pukavčí syn |  Retro okénko

Aby RO nebylo jen o písničkách...

Nejsem konfliktní typ člověka. Nemám rád hádky, řev a úplně nenávidím násilí. Rvačky, bitky, fajty, férovky a další typy mlácení mi nikdy nebyly blízké.

Člověk ale může být sebevětší srdíčko, andílek, milius a drahoušek, ale nikdy nezabrání tomu, potkat blbce.

Bylo léto 2007 a já vyrazil s kamarádem D. do tehdy oblíbeného Irish baru na Letný. D. sebou přizval i *parťáka z Liberce, aby poznal trochu pražské kultury a okusil náš zrzavý mok. Sedli jsme ke stolu, objednali si tři Plzně a začali debatu. Společnost nám dělala televize, na který běželo tehdy ještě populární Óčko.

Tři žejdliky protekli hrdlem jako nic a byl čas pomalu vyrazit na Žižkov. Nakonec jsem ukecal ještě jeden kousek. Možná zlomovej pro následující story. Díky dalšímu pivku jsme zastihli v televizi tehdejší novinku od Rihanny, Shut Up And Drive a neboť jsme jí slyšeli a viděli všichni úplně poprvé, zůstali jsme zírat a napjatě poslouchali chytlavej, leč jednoduchej song. Když písnička dohrála, nahodili jsme kabát odborných kritiků hudebního průmyslu a pustili se do analýzy.

Po čtvrtým pivku už opravdu bylo na čase zaplatit a odejít. Decentně omámeni alkoholovým opojením jsme vyšli do stále rozpálených letních ulic, což na stavu opilosti docela přidalo. Následuje další zlomový moment.

"Nevezmem to přes Stromovku místo na tramvaj? Aspoň trochu vystřízlivíme."
"Tak jo. Aspoň *kámoš z Liberce uvidí něco jinýho."

V ulicích jsme se smáli, halekali, pokřikovali a bavili se. Byl to senzační podvečer, kterej si přímo řikal o zápis do dlouhodobý paměti, aby se za pár let vzpomínalo. Vlastně se tak nakonec stalo, ale spíš se s tím váže úplně jiný příběh.
Stromovka, Královská obora

Na světě by nesměla existovat pražská Sparta, holohlavý hovada, bůhví jaký drogy v jejich krvi a alkohol v krvi naší. Když jsme ve Stromovce přecházeli vlakové koleje, abychom dál klesali až k Výstavišti, odkud bychom jeli na Žižkov, z dálky na nás křikla dvojice mladých kluků. Možná o fous starší než my.

"Hej kluci! Máte dlouhý papírky?"
"Ne, nemáme." odpověděl jsem jim a chystali jsme pokračovat v cestě.
"Hej počkejte!" křikli na nás. A my, doprdelekurvarezavejdrát, z naprosto nepochopitelnýho důvodu zastavili. Snad jsme čekali, že se budou chtít kamarádit?!
"No, co je."
"Fakt nemáte ani jeden papírek?" hráli o čas. Z dálky se totiž blížil třetí mladík. Bez trička, řádně rozhecovanej.
My mezitím stáli o úroveň níž pod kolejištěm. Potom došel ten třetí.
"Čau kluci. Pojďte nahoru ne?" vyzýval hlavně kamaráda D., který jako jediný působil dojmem, že posiluje.
"Ne v pohodě, my musíme jít."
"Ježiš pojďte sem. a natáhl ruku, aby D. vytáhl. Ten odmítnul, ale vyšel nakonec sám.
"Komu fandíš?" začal prudit do D.
"Spartě." odvětil, i když jsme věděl, že jeho srdce patří Slovanu. Bylo ale nad slunce jasný, ke komu se budou řadit tyhle tři blbečci.
"A znáš ultras?"
"No znám." odpověděl D.
"Aha, tak ty znás ultras."
"No, od kámoše."

Debata tímto skončila a holohlavý hovado se pustilo do kámoše D., zatímco dva jeho kumpáni zatarasili cestu mě a *liberečákovi. D. se ale nedal a pár pořádných ran mu vrátil.

"Nech ho bejt kurva." zakřičel jsem.
"Ty se do toho neser." zavelel jeden z kumpánů.
"A vy fandíte komu?" zeptal se nás druhej.
"Spartě." odpověděl jsem já. Popravdě.
"Liberci." odpověděl *on.
"COŽE?" div se kumpáni neposrali.
"No...někdy Liberci, někdy Spartě." zachránil situaci.

Nakonec přiběhla, zřejmě, přítelkyně onoho hovada a odtáhla ho od D. Nám poradila ať utečeme. V tu chvíli se totiž z mostu, který byl nedaleko, řítilo dalších pět "členů gangu". Holohlavý hovado bylo tak rozjetý, že i já schytal kopačku do hlavy.

Zdárně jsme nakonec utekli. *Liberečák tak ochutnal pražskej mok a poznal zdejší kulturu a blbečky z Letenskýho kotle.

Kdykoliv tedy slyším SUAD od Rihanny, vzpomenu si na tohle odpoledne.


*výraz pro D. kamaráda z Liberce, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout



Těším se co bude/bylo

15. října 2015 v 21:59 | Pukavčí syn |  Téma týdne

TT Život pozpátku

Je právě 15.října a teploty venku konečně přesahují 10°C. Příjemná úleva od té nedávné sněhové nadílky, mrazů z východu a přechodu ze zimního na letní čas. Všichni se teď těšíme z nošení mikin, hřejivých mlh, ať už ranních, večerních, nebo celodenních. Užíváme si, kterak se z větví stromů odlupují skrapatělé lístečky a pomalu se zabarvují do červena, žluta nebo fialova a nakonec společně do zelené.
Pro větší zobrazení klikni na obrázek

Pohled na zamlženou krajinu mi dodává naději, že za necelé dva měsíce se v jejím prostoru budu vyhřívat v tričku, vyhledávat vodní nádrže, kde smočím nohy a v neposlední řadě, užívat si začátek prázdnin/dovolené. Už bude jenom líp.
Pro větší zobrazení klikni na obrázek

Místa, která stále ještě odpočívají, pomalu získávají barevné odstíny a volají po vzkříšení.
Pro větší zobrazení klikni na obrázek


TOP 5 [fájf] uvolnění

8. října 2015 v 10:02 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Každej zná ten pocit. Něco tě tlačí, chce to ven, ale občas trvá, než se to podaří. A jaká je to potom úleva, když to opustí naše tělo, případně mysl.

5.Sraní
Ráno se probudíš, sotva si sedneš na kraj postele a střeva už zaznamenaly, že jseš vzhůru a můžeš je jít vyvenčit. Začnou skuhrat a skučet jak štěně u dveří bytu. V případě průjmu je to celkem easy. Člověk se pohodlně usadí na ledový prkýnko, který je zpočátku nepříjemný, ale posléze člověk nějaký ochlazení uvítá, vzhledem k tomu, že samovolně...no... A vlastně i při pevný hmotě je to fajn. Někdy to stojí námahu a krvácení z nosu, ale když si hvězdička konečně oddechne, je to fakt príma.

4.Vymáčknutí beďaru
Fakt nepochopim ty blázny, včetně <3K., který jsou schopný si pupínky a beďary mačkat od úplnýho začátku. V době, kdy to ještě bolí jako čert a stejně z toho chčije jenom krev. Doprdelekurvarezavejdrát, však to vůbec není úleva!!! Jasně, když je to nějakej hardcore uprostřed čela, na špičce nosu, nebo třeba pod rtem, tak to lze trochu popohnat, ale jinak se s beďarama musí zacházet jako se sýrem. Dokud neuzraje, není to ta správná úleva. Ta bezbolestná chvilka, kdy třeba jen lehce zavadíš nehtem, nebo decentně stlačít mezi prsty a slyšíš nepatrné *p*. Pokožka i ty jste spokojený.

3.Vytáhnutí slizu z oka
Občas spadne smítko, muška, prst od žrádla do oka a už je na světě průser. Je nutný se tam pošťourat čistým prstem, snažit se to vytáhnout, následně pořádně promnout, promrkat, ale pořád máme pocit, že tam něco zůstalo. Ještě pár pošťourání, dokud necítíme, že se tam cosi táhne. Každej zná onen pověstnej sliz z oka, kterej někdy utvoří kuličku, ale jindy se dá chytnout a tááááááhnout. Aaaaah. ....nesuďte mě.

2.Odkašlávání
Ve většině případů je odkašlávání předzvěst uzdravování, tudíž konec horeček, soplů, a nutnýho ležení v pelechu. Odkašlávání je příjemný i samo o sobě, kdy se konečně uvolňuje krk, všechny ty hrtany a hltany, takže se člověk může krásně nadechnout a čerstvě vychrchlanýho tejden zrajícího kemra spolknout. °v°

1.Napsání článku
Každej den se aspoň dvakrát přihlásíš a zkoušíš něco napsat. V hlavě tolik myšlenek, ale nevíš jak začít. Který téma upřednostnit. A pak přijde to nejhorší. Otázky typu "a bude je to bavit?" ; "nee to je čovina" ; "o tom už je moc článků", takže začnu o všem těžce pochybovat a najednou mi nic nepřijde dost vhodný.
Tak to nakonec zachránim kecama o hovnech a dálších hmotách. Ale třeba je to předzvěst probuzení múzy. (edit 15.10.> A nebo taky ne.


Fjůčr: Pondělí

5. října 2015 v 11:42 | Pukavčí syn |  Povídky

Vešel jsem do obchodu a u pokladen se pozdravil s Lenou a Penelopou. Na očích jsem měl sluneční brýle, ačkoliv venku panovalo typicky podzimní počasí. Ze zmoklého kabátu jsem oklepal listí a zamířil mezi regály, abych si před směnou nakoupil něco k jídlu a pití. Bez váhání jsem u pečiva vybral čerstvé cereální kaiserky z trouby na čip. Zákazníci měli k dispozici několik ztvrdlých, pár zelených a trochu od myší ohlodaných kaiserek v regálu. V uličce s drogerií mezitím cigáni zapálili toaletní papíry. Lusknul jsem na zaměstnance Riddlyho, aby situaci vyřešil. Pokračoval jsem k ploše s pitím a vybral jsem si dvě lahve minerálky. Cestou k pokladnám jsem znovu míjel uličku drogerie, kde Riddly pomáhal cigánům do ohně lít domestos.

Před frontou u pokladen jsem trochu roztáhnul svůj kabát, aby bylo vidět pracovní tričko se jmenovkou: Karlos Bernardo - Vedoucí prodejny.

"Zdovolenim." a narážel jsem do důchodců ve frontě.
"Hej debile..." zakřičel na mě jeden z poražených na zem.
"Cože? Neser, nebo si nekoupíš mlíko." pohrozil jsem mu.
Důchodce ztichnul, sebral si berli a pomalu se postavil zpátky na nohy.

Položil jsem svůj nákup na pás před Lenu. Ta ho začala markovat.
"Dvakrát kaiserka."
PÍP
"Magnesia jemně perlivá."
PÍP
"Chlastačka, šéfe?" zeptala se.
"Kéž by. Čadil jsem a sežral všechno co jsem viděl."
"Hehe. Třistadvacet korun prosím."
"V kanclu dostaneš." posbíral jsem nákup a mířil do skladu.

Cestou jsem narazil na Riddlyho, kterého jsem vyzval, aby mě následoval.
Jakmile se zavřely dveře od skladu, dostal Riddly pohlavek.
"Demente." zakřičel jsem na něj.
"Co je šéfe, ku*va?" nechápal zjevně.
"No ty seš dement, že to nechápeš." a dostal další pohlavek.
"Ježiši vo co de?"
"Příště, až budeš chtít zvětšit oheň, lej do něj savo a ne domestos. Hovado."
Kopnul jsem ho do zadku a poslal vyhodit starou zeleninu.

Sednul jsem si v kanceláři, odhrnul hromadu papírů ze stolu, hodil na něj nákup, probudil počítač z úsporu, vypnul stránku xvideos a pustil se do čtení e-mailů.

"Čau brouku. Udělej si pořádek na stole, jestli mi rozumíš. Dneska dorazím.

Ale teď vážně, bude to tak trochu ofiko, takže udělej fakt trochu místo. Nechci mít zase na zadku obtisklý objenávky panzani vrtulek.

Kelly Dinn
vedoucí prodeje" psalo se ve zprávě.


Stay (2005)

2. října 2015 v 13:00 | Pukavčí syn |  Recenze

Neskutečně jsem si oblíbil filmy, kdy ještě v polovině nemáte vůbec tušení co se děje, nebo co čekat. Je to příjemná změna oproti vetšině ostatních filmů nejrůznějších žánrů. Když se ale v žánru mysteriózní a drama najde takovejhle kousek, začnu slintat jak nad braníkem, kterej drží Paige.

Film se zabývá životem samotným. Jaký je jeho smysl, jak asi vypadá smrt a co před ní prožijete. Psychiatra Sama Fostera navštíví Henry Lethem, pacient Samovi kolegyně, která náhle onemocní. Mladík slyší hlasy, lidé se před ním pozastavují a zírají na něj, malý chlapec se ptá matky, jestli umře a předpovídá počasí. Sam začne Henrymu více naslouchat, ale kvůli tomu se začne ve veškerém dění trochu ztrácet. A divák s ním. Přichází vlna temných a záhadných scén, které cloumají s rozumem všech. Nechybí ani velmi povedené deja vu, proplétání myšlenek mezi oběma hlavními hrdiny, kdy se Sam cítí jako Henry.

Samotný rozuzlení nepopíšu ani okrajově. Film jsem viděl dvakrát a teprve podruhé jsem si užíval všechny ty do sebe zapadající detaily, který trvořily fantastickou mozaiku na plátně. Film se jako jeden z mála může chlubit zhlédnutím celých titulků, neboť jeho diváci během nich tiše sedí a přemýšlí nad myšlenkou filmu, která se umí šikovně zarýt. Nutno podotknout i strhující soundtrack.

Mrkni na to!!! / Jestli nemáš do čeho píchnout... / Na vlastní nebezpečí!