Září 2015

12 Years a Slave (2013)

25. září 2015 v 11:06 | Pukavčí syn |  Recenze

Když nějakej film strašně moc frčí, jeho sledování mě moc nebere. Už vůbec nejsem fanouškem kina, kde je na můj vkus film příliš nahlas, všude lidí jak sraček a na jídlo s pitím aby si člověk vzal půjčku. Dost známých filmů jsem tak roky odkládal, jako třeba Harryho Pottera, ze kterýho jsem do teď vysranej, Piráty z Karibiku, Avatara, nebo film, jenž dneska představím.

Ještě než 12 let v řetězech vešel do kin, zaplňoval titulní stránky mnoha stránek, bylo o něm slyšet ze všech stran. "Nejlepší film! Fakt nářez! Hodně povedený!" zněly názory lidí v mém okolí. Nebylo třeba mi ho nějak podstrkovat, neboť já sám na něj měl spadeno. Ale až minulej tejden jsem ho shledal dost zaprášeným.

Nejsem vyloženě fanda historie, ale chování společnosti mě vždycky bralo. Obojí mi film od začátku nabízí. Příběh se navíc odehrává v takovém historickém období, které na mě nepůsobí příliš staře, nebo příliš spjatě s dvacátým stoletím.

Film začíná "předčítáním" dopisu, který nás uvede do temného děje. Už můžeme tušit, s čím budeme mít tu čest. Ale všemu předchází nějaký příběh a tak se během dalších minut shledáváme s hlavním hrdinou, coby tolerovaným, ba dokonce uznávaným společníkem. Jenže tou dobou bylo trendy s černochama obchodovat jako s levnou pracovní silou. Jako s otrokem. Jako se zvířetem, kterému můžete provést co chcete, pokud ho vlastníte.

Lidská chamtivost nezná hranice a tak kvůli pár chechtákům prodáme onoho uznávaného černocha. Nikdo už se potom nebude ptát, odkud je, jak se jmenuje, nebo co chce. Je to jenom zboží.

Srdceryvné, dojemné, dramatické, bolestné a nakonec i šťastné scény přináší 12 let v řetězech. Při sledování některých z nich se mi chtělo zvracet, z jiných plakat. Člověk se ani nemůže utěšovat větou, že je to jenom film, neboť jde o snímek natočený podle skutečné události, kterou hlavní hrdina, Solomon Northup, sepsal v knize, která nese stejný název jako film.

Film v roce 2014 vyhrál ve třech kategoriích Oscara. Nejlepší film, Vedlejší herečka, Adaptovaný scénář.


Mrkni na to!!! / Jestli nemáš do čeho píchnout... / Na vlastní nebezpečí!

Retro okénko #23

24. září 2015 v 10:08 | Pukavčí syn |  Retro okénko

Ne, že by Lily Allen byla nějak vyčpělá hvězda a potřebovala připomínat. Přiměřeně se udržuje v našich myšlenkách neustále. Přesto už to bude pomalu 10 let, co se Lily drží v hudební branži.

Její první hity Smile, LDN, nebo úlet Elfie slyšel snad každý. Malá, provokativní, pohledná a hlavně s povedeným repertoarem a videoklipy. Navzdory tomu jsem si její album nikdy nestáhnul nekoupil.

Mezi moje nejoblíbenější patří právě LDN z roku 2006.


Nový školní předmět na základních školách

24. září 2015 v 9:32 | Pukavčí syn |  Blog

Poslední dny jsem nebyl na blogu moc aktivní, ale mám pro to adekvátní opodstatnění. Absolvoval jsem různá jednání, chodil snad po všech úřadech, než jsem se trefil do toho správnýho, nakonec byl na kafi s ministrem školství, dal jsem mu ochutnat ze svojí zrající úrody "meduňky" a prosadil svou.

Jsem přirozeně zvědavej člověk, takže i když sebevíc nechci, udržuju si určitej přehled o dění ve světě. Třeba imigranti (Zarejvaj se mi do hlavy - fakt to média dokážou). A právě před chvílí jsem si vzpoměl na větu z Atlasu mraků , která říkala něco o tom, že lidé stále opakují své chyby - což vlastně popisuje i ten film -_- ...a tak si bystrej Pukavčí syn začal říkat, že na tom fakt něco je.

Vzpomeňme si na dějepis na základní škole. Od samýho začátku je to mordovačka. Už od "opičích" tlup až po druhou světovou válku. Člověk odjakživa žije v nejistotě, ve strachu. Ve strachu z nedostatku jídla, z války, z nemocí, ...

Jak moc se vlastně tahle historie liší od současnosti? Nejdřív byla Evropa vysraná z Hitlera, potom z Rusů a teď ze Syřanů, Afričanů, a dalších anů. TÉMĚŘ bezmocně tomu všemu přihlížíš a čekáš co se stane. Hlavou se ti promítne asi třicet scénářů. V patnácti z nich umřeš. V jednom tě zachrání kouzelnej jednorožec se zlomeným kopytem. Zbytek bude několikaletá válka s "Turkama", kdy stejně nakonec skončíš s useknutou hnátou, zotročenej, mučenej. No není to prasárna? A tohle všechno jsem svedl na výuku dějepisu na základních školách.

Zda-li chceme dětem připomínat minulost, snad za účelem poučení se z chyb lidstva, je třeba je také vést za lepší budoucností. Jak má nová generace přijít s něčím novým, když je jí vštěpováno jen to, co bylo a je obklopena tím samým. Masová většina naprosto nepřístupná jakékoliv ideologii měnící zaryté tradice. Strach z nového, strach z většiny brzdí lidstvo v rozletu.

Přicházím tedy s předmětem, který bude přidán do školních osnov od příštího školního roku a ponese název "fjůčrpis". Ponuka k fantasy knihám Isaaca Asimova, pro pochopení chování společnosti. Pro pochopení myšlení autora. Rozšiřování fantazie. Že třeba Facebook nabídne možnost nastavení barevného schématu. Odproštění se od zarytého, broušení zcela nového. Jednou měsíčně, státem dotovanej joint pro žáka. Na legalizaci ještě musim zapracovat -_- .

Zní to absurdně? Nemožně? Přijde ti třeba špatná ta tráva? Nebo Asimov? Nebo název "fjůčrpis"?

Na vše lze odpovědět "ne", když upustíme uzdu fantazii. Když si připustíme, že by to i takhle mohlo fungovat. Jen pro začátek... :-)


Jednou provždy - teplo je lepší

23. září 2015 v 9:16 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Nečekal bych, že jednou z otázek, která mi bude vrtat hlavou roky a roky bude ve skutečnosti docela malicherný pozastavení se nad tím, jestli je lepší teplo nebo zima. Když jsem ale došel k definitivnímu osobnímu závěru, cítil jsem úlevu, jako bych si snad zodpověděl smysl života.

Je to obligátní otázka, v jejimž případě lze očekávat rovnoměrné rozložení názorů, takže tohle je jackpot jenom pro mě, nikoliv pro společnost.

Dlouhá léta jsem se zastával spíš zimy a to z důvodu, že nejmocnějším argumentem bylo: "Do zimy se můžeš oblíknout, ale horko je ti i když seš třeba nahej. Pak už nemáš co sundat a co...". Po letošním libovým létě, který jsem si užíval, i když jsem mnohokrát trpěl na kole v pětatřiceti a hnal se do práce. Ale pořád bylo strašně fajn se pak zastavit, nechat se ofouknout a užívat si tu famózní pohodu léta, kdy všechno voní, všude to žije, svítí sluníčko.

Protože i když na sebe navleču dvě trička, mikinu, šálu a zimní bundu, přinejmenším to bude nepohodlný a už to samo kazí pocit z užívání si zimy. A že zima umí bejt krásná.

Léto je ale celkově živější, teplo příjemnější, kdežto zima vlezlejší a celkově nepříjemnější. Je lepší se schovat do stínu a okamžitě si libovat v úlevě pocitový teploty, než přijít domů, půl hodiny ze sebe všechno sundavat, sednout si k topení a stejně mít ještě za hodinu chladný pracky.


La Cara oculta (2011)

22. září 2015 v 16:07 | Pukavčí syn |  Recenze

Dirigent Adrian dostane kopačky, tak si vyrazí na skleničku, kde se začne seznamovat s Fabiene. Adrian se po celý film chová trochu podivně, což dodává tomu očekávání, který ve mě film ještě před puštěním navodil. Trochu jsem si zaspoileroval při čtení hodnocení a věděl, že ať bude prvních 40 minut jakýchkoliv, stojí za to to vydržet, protože pak přijde to, na co čekáš.

Adrianova bývalá přítelkyně Belén se totiž ztratí z povrchu zemského a dirigenta tak navštěvuje i policie. Atmosféra začíná houstnout ve chvílích, kdy Adrianova milenka slyší podivné zvuky z umyvadla a vlní se před ní voda.

Film přibližně v polovině zcela otočí a začne popisovat vztah Adriana a Belén. Ten totiž trochu flirtuje s jednou členkou orchestru a Belén se to nelíbí. Nakonec o těchto problémech mluví Belén s bývalou majitelkou domu a ta jí poradí, jak Adriana trochu vytrestat, jenže Belén se to trochu zvrtne a "ztratí se". Ale ne dost daleko, aby neviděla, jak je Adrian zdrcený z falešného rozchodu a následně si užívá s novým objevem.

Další mocnej okamžik přichází ve chvíli, kdy zdánlivě hloupá Fabiene začne tušit, co se v domě děje.

Přijde Fabiene skutečně na to, co se v domě děje? Kam přesně se ztratila Belén?

V žádným případě nejde o cajdák, ale spíš o mrazivý drama, který doplňuje krása obou hlavních aktérek...a ta členka orchestru taky ušla.

Mrkni na to!!! / Jestli nemáš do čeho píchnout... / Na vlastní nebezpečí!

Hříšná myšlenka

20. září 2015 v 0:20 | Pukavčí syn |  Povídky

Seděl u počítače, kde mu hrál psychedelický rock. Čelo měl orosené potem. Oči vykulené, ale bez výrazu. Ústa pootevřená, rty suché. Snad ani tu hudbu nevnímal. Spíš se zdá, že sleduje jistou událost ve vlastní paměti. V jistých chvílích se mu zatřásly ruce a z čela vyvěraly další kapičky potu.

Po nekonečně dlouhé chvíli mrknul a protáhnul tělo od krku až po nárty. Pot z čela si otřel dlaní, kterou následně otřel do tepláků. Povytáhnul si mikinu a sáhnul po krabičce cigaret na stole za klávesnicí. Ujistil se, že má v kapse mikiny zapalovač a zvedl se ze židle. Zamířil ven před dům.

Venku byla noc. Dokonce přesná půlnoc. Všude byl slyšet jen šepot podzimního deště. Mokrá silnice se oranžově leskla dík pouliční lampě.

Vytáhnul z krabičky jednu cigaretu, vložil ji do úst a připálil si červeným zapalovačem. I když sundal prst z plynu, zapalovač dál hořel. Zkoušel na plamen foukat, ale ten místo toho sílil. Nakonec zapalovač zahodil a ten se v samotném ohni roztavil. Rozklepanou rukou se snažil uchopit cigaretu a potáhnout. Když tak učinil, cigareta vzplanula. V šoku ji zahodil a skácel se na mokrou zem. Všude byl slyšet jen šepot podzimního deště a jeho hluboké dýchání.

Čelo měl mokré od deště a potu. Zůstával ležet na chodníku a moknul. Jemné a chladivé kapky deště mu dělali dobře. Užíval si je. Náramně si je užíval. Už byl ale čas jít domů. Rychle promokával a navíc začal vát vítr, sice slabý, ale dost silný na to, aby se do člověka dal mráz. Zacházel do dveří domu a okamžitě cítil teplo. Zavřel za sebou dveře. Srdce se mu rozbušelo, dech zkrátil a tělo roztřáslo.

Mířil pomalu do pokoje k počítači, odkud zářilo červené světlo. Z dálky byla slyšet stále hrající muzika, ale znějící znepokojivě. Byla pozměněná. Zněla zle. Snad jen ze zvědavosti mířil dál do pokoje. Stačilo jen pootevřít dveře a vejít. Všude bylo takové teplo. Světlo pořád víc zářilo. Chytil kliku dveří a otevřel je.

Postavil se čelem k tomu všemu. Důstojně se napřímil, ale třesu těla nezabránil. Stál před ním Satan na hořící posteli a díval se mu do očí. Už jen jeho pohled způsoboval strašnou bolest. Muka. Trýznění. Agonii. Promítání všeho zla učiněného, i nesplněného. Každá temná myšlenka zarývající se do nitra těla, duše, každé buňky, do všeho, čeho lze cítit bolest.

V místnosti zůstal veškerý nábytek neporušený. Jen bylo vše pokryté popelem.

Jemné a chladivé kapky přestaly dopadat na zem.

Mám rád důchodce

15. září 2015 v 14:57 | Pukavčí syn |  Blog

Je to pár týdnů zpátky, co úvodní stránku Blogu zahlcoval výběr článků, které byly zaměřené na důchodce. Zpravidla se jednalo o "škatulkování", kdy jednotliví blogeři určili pár poznávacích rysů, nebo o kritiku důchodců. Že jsou jenom napruzení, nerozumí nám, atd.

Asi takhle, já dnešním mladým už taky moc nerozumim a to nejsem kdo ví jak starej, takže záležitost neporozumnění není záležitostí jenom důchodců, ale každýho člověka, kterej úplně nehoví "novým" zvykům.

Ale o tom jsem psát nechtěl.

Já si důchodce nemůžu vynachválit. A to dělám za kasou. Kurva - ZA KASOU. Na světě snad není horší místo, než pokladna, kde se to hemží převážně právě důchodci. Vůbec mi do toho nezapadaj všechny ty kategorie, který byly určený a na prudící zákazníky narážím průběžně bez rozdílu věku. Jednou to pojebe stará bába, jindy namistrovanej třicetiletej cápek, kterej už v tomhle věku strašně moc pospíchá.

Dědové se mnou na pokladně vtipkujou, probíraj ženský, řešej politiku. Všechno v naprostý pohodě, na téměř přátelské úrovni. Na takové úrovni, kdy vidíte dotyčného zákazníka ve frontě, on vás za pultem a už se těšíte, z čeho si uděláte prdel dneska.

Babičky jsou ze mě totálně rozhozený, flirtujou se mnou, čančaj se, usmívaj, i když se jindy tváří jako ty ježibaby, o kterých jsem čítaval na blogách. Přitom jsou to sympatický babči, který se ještě vůbec necejtěj jako vykopávky a maj co nabídnout. Od sympatických příběhů, přes žertíky a někdy i doteky >:) ...jako rily...i když šlo jenom o útěchu po zjebání on 50letý maminy, co na ní nezbyl akční sejra.

Jsou to normální lidi, který si chtěj jenom pokecat, ukázat, že dokážou bejt ještě cool a já jsem strašně rád, že jsem jimi obklopen, protože s nimi mám mnohem lepší vztah, než s nevyspělou mládeží. A já zase škatulkuju mladý, achjo. -_-



Život není fér

11. září 2015 v 12:20 | Pukavčí syn |  Téma týdne

TT Život není fér

Rozhlížím se kolem sebe a kam dohlédnu vidím sníh a led. Není mi zima, protože moje heboučká srst mě zahřívá. Moje maminka se ke mě dobelhala a dopřávala mi ještě větší zahřátí a pohodlí. Kolem mě bylo několik dalších tuleňů, včetně malých, i menších, než já.

Z převážně jasné oblohy se permanentně sypaly vločky sněhu. V uších mi zněl jenom vítr a nedaleká vlnitá vodní hladina. Po ní se k nám blížilo něco kovového a na tom byla horda jiných živočichů.

Když od nás ta kovová věc byla už jen pár metrů, ti tvorové drželi v rukách něco, co zabíjelo dospělé tuleně kolem nás. Moje maminka mě ihned pobídla, abych utíkal a kryla mě. Po chvilce zakřičela bolestí i ona a upadla na zem. Díval jsem se jí do prázdných očí a nevěděl co si počnu. Ti tvorové mezitím slezli z té kovové věci a utíkali po ledu za námi.

Uviděl jsem, jak menším tuleňům, než jsem já, zaráželi do hlavy něco na dlouhé tyči. Bylo to ostré a špičaté.

Z dálky na mě zavolal umírající dospělý tuleň, ať rychleji utíkám. Otočil jsem se a za mnou stál ten živočich, který zabíjel všechny kolem mě. Díval se mi do očí, napřáhnul svůj vraždící nástroj a spustil ho dolu.

Život není fér.


Hudební objevy

11. září 2015 v 12:06 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Extáze. Překvapení. Nadšení. Mokrý trencle. A ještě jednou extáze.

Takhle bych popsal své nedávné zjištění, že čubička Miley vydala nový album. S třiadvaceti písničkama. To je pořádná nálož audia, kterýmu vévodí její hlas. Připočtěme k tomu další "skandální" videoklip u kterýho se vymrcasíš do druhýho refrénu a máme tu další minimálně čtvrtletní éru, kdy se o ní bude mluvit a kdy jí budu nejvíc poslouchat.

Zdá se, že letošní rok je nejštědřejší co se hudby týče, neboť kamarádka A. se letos dočkala alba od Radiohead, Awolnation a Florence + The Machine (který mě teda moc nenadchlo). Moje polovička K. se dočkala alb od Muse a Neighbourhood. Já se dočkal alba od Kelly Clarkson a teď od Miley.

Trojka z Party hard si přišla letos na svoje. A co ty Ráďo, který interpreti potěšili tebe?