Srpen 2015

Věř ve slunce

31. srpna 2015 v 8:43 | Pukavčí syn |  Povídky

Procházím se po městském náměstí za slunečného odpoledne. Kolem sebe si všímám několika stánků se suvenýry a laskominami a výrazů lidí. Všichni se tvářili neklidně. Já se naopak cítil dobře a dával jsem to najevo zdvihnutými koutky úst.

Na kraji náměstí jsem se posadil na lavičku pod stromem, kde jsem si chtěl užít trochu stínu. Další lidé, kteří kolem mě procházeli se tvářili jako ti předchozí. Začalo to zneklidňovat i mě. Hlavou se mi honily představy co se asi stalo a já to nevím. Po pár poblázněných teoriích jsem si řekl, že to jsou lidé z města, kteří se vlídně tvářit neumí.

Pomalu jsem se chystal zvednout z lavičky a vykročit směrem domů. Slunce se schovalo za pilíře protilehlého domu a vzduch se ochladil. Najednou zezadu přiběhnul malý chlapec a kleknul si přede mě. Z kapsy vyndal křídu a začal psát.
Napsal větu: "Nespoléhej! Věř ve slunce!"
Podíval se mi do očí se škaredým výrazem ve tváři a utekl pryč. Uplynulá situace mi vůbec nedávala smysl a ani jsem nehodlal jí přikládat nějakou důležitost. Když jsem procházel ulicemi, abych narazil na nějaký obchod a nakoupil jídlo k večeři, zastavil mě protijdoucí pán. Na sobě měl tmavě šedý kabát, šedivějící vlasy sčesané dozadu a nadměrné množství vrásek na tvářích.
"Mládenče," oslovil mě, "neměl byste doutníček, prosím?"
"Jsem nekuřák, pane."
"A nekoupil byste mi jeden až budete v obchodě vybírat špagety s omáčkou, prosím?"
Na pár vteřin jsem zkoprněl. Jak mohl kruci vědět, co si chystám nakoupit? Nehodlal jsem ale překvapení a zděšení dávat jakkoliv najevo, takže jsem se vrátil k jádru jeho otázky.
"Proč si ho nekoupíte sám, pane?"
"To vy se musíte zavděčit slunci, mládenče."
"Prosím?"
"Nevadí mládenče. Ještě dostaneš příležitosti, ale ty už nebudou bolet jenom tvou peněženku. Nespoléhej. Věř ve slunce." a kráčel dál svojí cestou.
Tentokrát jsem to už nehodlal odbýt, protože to začalo být hodně zvláštní. Mráz po zádech mi přeskakoval nahoru a dolu jako stádo kamzíků. Vzduch se zdál být zase o něco chladnější. Slunce už téměř zapadlo, neboť osvětlovalo už pouze mraky na obloze. Otočil jsem se za oním pánem a dohnal ho s otázkou.
"Pane, můžete mi vysvětlit, co jste prve říkal?"
"Prosím?" ohradil se.
"To o tom slunci a doutníku."
"Mladý pane, nechte mě být, prosím."
"Cože? Teď jste mě zastavoval a chtěl po mě doutník."
"Táhni blábolit jinam." a odstrčil mě.

Zaražený jsem zůstal stát uprostřed chodníku a vnímal bodavé pohledy kolemjdoucích. Zíral jsem před sebe bez konkrétního pozorovacího bodu. Poslední lavina mrazu po zádech mi přeběhla až jsem se zatřásl. Dlaně jsem schoval do rukávů a pokračoval domů, kde si od těch všech zvláštností odpočinu.

V obchodě bylo prázdno. Zamířil jsem do regálů se zavařeným a konzervovaným zbožím. Váhal jsem u tomatových omáček s masem, zda koupit značkovou za 35 korun, nebo BĚŽNOU za 19. V kapse jsem měl stokorunu. Rozhodl jsem se pro běžnou. Pak jsem ještě vybral levné špagety, pivo a zamířil k pokladně. Vietnamec namarkoval jednotlivé položky a oznámil mi: "Širicetdva."
Do nastavené dlaně jsem mu podal složenou stokorunu z kapsy. Bankovku porovnal a vložil mezi ostatní stovky. Z drobných vybral nazpět, vložil je do mé nastavené dlaně a řekl: "Néspoléchej. Věž ve slunce."
Se zrychleným dechem a bušícím srdcem jsem okamžitě odešel z obchodu. Tělo jsem měl jako sevřené v lanech. Navzdory hlubokému dýchání jsem stále nemohl popadnout dech. Nakonec se mi zamotala hlava a všechny ty nepříjemné pocity mě opustily. Čelo jsem měl zaplavené potem.

Bydlel jsem hned za rohem, přesto jsem potkal několik lidí, kteří na mě zírali s neklidným výrazem. Někteří tiše špitali nesrozumitelné, opakující se věty. V domě, při zdolávání schodů, šla naproti sousedka venčit svého psa. Ten se v mezipatře zastavil a začal štěkat. Sousedka se ho různými povely snažila uklidnit, ale pes štěkal stále víc. Začal se divoce ošívat a namotávat do vodítka. Sousedka vodítko nechtěla pustit a psa se snažila dotáhnout k sobě a uklidnit. Po pár vteřinách byl pes obmotaný vodítkem, až se nakonec uškrtil. Sousedka spustila strašlivý řev. Z očí, které se otočily na mě jí vytryskly slzy.
"Já spoléhala." a rozplakala se nad mrtvým tělem jejího psa.

Ve svém bytě jsem měl tmu, ve které se mi neustále přehrávaly scény z dnešního dne. Ani když jsem rozsvítil, tak nezmizely. Položil jsem nákup na kuchyňskou linku, přičemž jsem zavadil o položený nůž, který spadnul a říznul mě do nártu. Z rány mi okamžitě začala vytékat krev, která se rozlévala po podlaze. Na rovném linoleu se slévala do jakéhosi obrazce, který připomínal zapadající slunce. Když jsem se vzpamatoval, přiložil jsem k ráně utěrku a zamířil do koupelny, kde mám náplasti. Ve vaně jsem pustil vodu a pod její proud vložil nohu. Když se tok krve zmírnil, přiložil jsem na ránu náplast s polštářkem a šel uklidit do kuchyně. Nad onou krvavou kresbou jsem ještě zůstal několik okamžiků nehybně zírat, ale i ji jsem nakonec setřel mopem.

Posadil jsem se na gauč v obývacím pokoji, který byl jen lehce osvětlený zářivkou z kuchyně. Za okny zářil měsíc na jasné obloze. Začal jsem pomalu zavírat oči. Konečně jsem se cítil uvolněně. Hlavou se mi sice stále hnaly stovky myšlenek, ale dík blížícímu se spánku pomalu jejich četnost řídla, dokud jsem úplně neusnul.

Probudil jsem se až další den. Jediné světlo bylo stále to z kuchyně. Podíval jsem se na mobil, abych zjistil kolik je hodin. Navzdory venkovní tmě jsem očekával ještě noc, ale na displeji se ukázalo 8:20.
"Asi je nějakej jetej." řekl jsem si.
Zvednul jsem se a šel do kuchyně, abych se podíval na hodiny. I ty ukazovaly 8:20. Vrátil jsem se do obýváku a pustil televizi. I zpravodajský kanál uváděl čas 8:20. Proč je venku taková tma?
Na obrazovce se rozběhla živá reportáž. Reportér stál s mikrofonem na tváři před kamerou a mžoural očima. Mžoural, protože mu sluneční paprsky svítily do tváře. Já měl za oknem stále tmu. Šel jsem otevřít okno, abych se rozhlédl. Kam jsem dohlédl, tam tma. Pouliční lampy zhasnuté a já neviděl klasický denní ruch. Jen jsem slyšel kroky lidí, jak kráčí do prací a na úřady. Jediným zdrojem světla byla občas projíždějící auta. Díky nim jsem si všiml, že někteří lidé mají na očích sluneční brýle. Proč jenom já nevidím slunce?



Slunce už nikdy nevyšlo. Pro všechny kolem mě každé ráno vyšlo a večer zašlo. Každodenně jim osvětlovalo svět, ale já viděl vše ve tmě. Temné výrazy ve tvářích lidí bez stínů. Chladnou a tmavou oblohu, ze které se i hvězdy pomalu vytrácely.

Spoléhal jsem.

A nevěřil ve slunce.


Rád miluju

27. srpna 2015 v 9:03 | Pukavčí syn |  Téma týdne

TT Mít rád vs. milovat

Mám pocit, že většina lidí vnímá "mít rád" jako méně významné proti "milovat". Že milování je něco víc - je vzácnější a procítěnější. To se klidně zase můžeme vrátit k nedávnému TT o emocích a vsunout do něj tohle téma.

Já to mám, řekněme, docela jasně seřazený. Když mám někoho rád, tak proto, že je mi dotyčný sympatický, baví mě, nebo je mi všeobecně nějakým přínosem. Postřehuji tedy moje osobní benefity a jsem-li v určitém smyslu prospěšný i já jemu, máme na světě pěkné přátelství, kdy i dva muži, dvě ženy, dospělí a dítě, důchodce a puberťák, ...můžou mít navzájem rádi. Vědomě.

V případě mít někoho rád hraje roli vědomí.

Pakliže ale někoho miluju, hraje kromě vědomí i takovej ten pocit v těle a mysli. Když si třeba řekneš, že ti ten člověk dává míň než ten, kterýho máš rád. To je přece nesmysl. Jak může někdo, koho mám víc rád, než toho, koho mám rád, být míň příjemný než ten druhý? V tomhle případě podle mě hraje víc roli chemie, příroda a pocity.

Jak už jsem psal, mnohdy si odmítáme řadu pocitů připustit a určitě tomu nebude jinak u projevů náklonosti. Vědomí při našem fungování jasně dominuje a ovlivňuje tak naše vnímání určitých vlastností druhých lidí. Proto máme někdy za kamarády lidi, nad kterými ostatní jen pokyvují hlavou a naopak nemůžeme vystát někoho, kdo válí v každé společnosti.

Tenhle nekonečný boj pocitů a vědomí mě nepřestane bavit. Je pestrý a člověk se potom chová jako člověk - není bezchybný a nechá si občas něco proplout mezi prsty - ale v tom je právě to kouzlo života. A já život miluju.

Mořská panna na kmíně

24. srpna 2015 v 21:38 | Pukavčí syn |  Blog

Půda začne se otřásat pod nohama Ládi Hrušky. Jazýčky všech mlsounů se začnou tetelit víc než Flandersův knírek. Přináším vám jednoduchý, přesto skvělý, recept na smažený plod z moře.


Mořská panna na kmíně

porce pro 10 lidí / dva Pukavčí syny

Potřebujeme:
Mořská panna
Kmín
Pepř
Sůl
Máslo 6 kostek
Citron

Nejdříve si musíme sehnat mořskou pannu. Fajnšmekři si mohou ulovit vlastní pannu, "domácí kuchtíci" ji seženou ve specializovaných obchodech. Lovte pouze panny starší 15 let, kdy jsou u nich dostatečně vyvinuty žlázy a budou se snáze vykuchávat. Navíc taková 15letá panna už dost možná nechala dřív oplodnit své jikry, tudíž nezanikne rod.

Když máte mořskou pannu na podlaze v kuchyni, připravte si ostrý nůž a kbelík. Pannu přeřízněte...rozřízněte od krku podél celého těla až k ocasu. Poté do těla zabořte ruce až po lokty v přibližné úrovni plic/žaber. Zatněte prsty když na jedné ruce ucítíce žaludek a na druhé střeva. Prudce zatáhněte a vyndejte naráz všechny vnitřnosti. Do tělní dutiny se pak uvolní plíce, které taktéž dáte do kbelíku - labužníci nemusí vyhazovat a později využít pro další pokrmy.

Když máme pannu řádně vykuchanou, posypeme ji balením soli. Druhým balením vysypeme vnitřek těla. Drceným kmínem lehce potřeme tělo.

Tělo posléze naporcujeme na menší části, aby se vešlo na jednotlivé plechy. Části panny na plechu obložíme citronem nakrájeným na kolečka. Ve vodní lázni si necháme rozpustit máslo, kterým následně pannu podlijeme. Vložíme do trouby a pečeme přibližně 35-40 minut na 180°C.

K panně se jako příloha hodí brambory a natrhaný ledový salát.


Černá óda

20. srpna 2015 v 1:19 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

To vám povím lidé ctění, že už sere mě tohle dění.

Potká imigrant imigranta, co raduje se, že má na trabanta.
"Co ty vidí oči mé?! Proč nejezdíš v BéeMWé?" ptá se první imigrant.
"Jsem jen chudák z Nigérie. Žádný peníz, žádné prémie." povídá druhý imigrant.

"Ty hňupe hloupá, ostudu vesnici děláš, když jen živoříš a práva neznáš." začne radit první.
Tím úřad a Unii myslel. Dík jejich podpoře už je napakovanej jak sysel.

Část populace domů ho chce, ta druhá vidět ho zas v Africe.

Vášnivé debaty, rozsáhlé články, zasáhly i Blogovské stránky. Tisíce argumentů, tisíce názorů, jak a zda vůbec, řešit problémy jiných národů.

"Na ničem se nedohodnou. Než rozhoupaj se, tak nám lehce podlehnou."
"Přítel z Ameriky volal už, že pošle mi samopal a armádní nůž."

S úsměvem na tvářích, s chorobama v podpažích, míří dál Evropou..."kdy na nás narazíš?"

Když hudba dostane výraz

19. srpna 2015 v 3:23 | Pukavčí syn |  Blog

Každý má rád muziku. Popík, klasiku, disko, techno, rock, indie, jazz, electro,...

A rozhodně by bylo pěkný hudbu nejen slyšet, ale třeba vidět, cítit. Můžeme se zaposlouchat a vzbudit fantazii, ale je tu ještě jiná možnost.

AudioSurf 2.

Že snad nedávno byla na tuhle hru recenze v Re-Playi, proto mi o ní K. dala vědět.

Nasedneš do raketky a letíš dráhou, která se generuje podle písničky, takže se dostáváš do spirál chytlavýho refrénu svý oblíbený song, sbíráš body do rytmu a necháváš se unášet barevnou parádou a rychlým letem.

První dojmy při hraní byly úžasný. Jsem ponořenej do modrých barev, kdy letím pomalu, hudba hraje klidně, ale pak se začne rozjíždět. Rychlost se zvýší, prostředí zežloutne a mě to ještě víc pohltí. Následuje refrén s nájezdem na zrychlovač na dráze a začíná maxi trip v červeným spektru. Letíš rychlostí toho songu, totálně tě to nakopává a nechceš konec...i kddyž po pár hraních z toho bolej oči, takže ten konec aj chceš. Hra proto není vhodná pro epileptiky, aby se Nova zas něčeho nechytla v budoucnu.

Dá se to stáhnout v .exe na Uložto, takže pohoda.

Cashback (2006)

17. srpna 2015 v 10:07 | Pukavčí syn |  Recenze

Cashback mi byl doporučen známým, když se dozvěděl o mojí první pracovní štaci v obchodě. Ihned mu před hlavou probliknul snímek, který se z větší části odehrává právě v marketu.

Cashback na mě navíc působí multižánrově, takže se domnívám, že by mohl potěšit širší publikum. Na své si přijdou příznivci neamerického komediálního žánru, decentní romantickovztahové zápletky, malující umělci a pokladní z berta.

Film je o jednom mladíkovi, který studuje uměleckou školu a prochází krizí z rozchodu - a to fakt nemalou, protože ho začne trápit nespavost. Tu využije právě k výdělku v obchodě, kde začne poznávat blíž svoji kolegyni.

Z největší části ovšem film poukazuje na ženskou krásu, kterou hlavní hrdina jakožto kreslíř vnímá jinak, než většinová společnost. Drobnou kaňkou je, že vnímá krásu pouze vyloženě hezkých dívek. Jediným prvkem krásy, který není jako z módních magazínu, je uprděný model středního věku.

Průpovídky hlavního hrdiny a pohledy na věc a ženy jsou ale podány opravdu sympatickým způsobem, takže máte-li trochu uměleckého ducha, necháte se unášet dějovou linkou.

Film je jako ze života běžných lidí, což zase přidává na kráse celého filmu. Ovšem drobný "sci-fi" prvek taky nechybí, ale nijak nehaní celkový dojem z filmu, ba naopak.

Cashback je ideálním snímkem na víkendový večer, kdy si člověk může dovolit trochu vypnout a přesto mu neunikne žádný ze zásadních dialogů nebo scén a zanechá v paměti nepatrnou a příjemnou jizvu.

Mrkni na to!!! / Jestli nemáš do čeho píchnout... / Na vlastní nebezpečí!

Retro okénko #22

15. srpna 2015 v 16:27 | Pukavčí syn |  Retro okénko

Horké srpnové odpoledne. Chcípám vyčerpáním a tak tak se dokopu k puštění písniček, který by utišily praskot půdy venku. Nojo, ale jakýho interpreta? Co interpreta... jakej žánr vlastně?

Postupně jsem se proklikal až ke Guano Apes, který mám v decentní oblibě od svých deseti let, kdy jsem "náhodou" narazil na jejich nejprofláklejší hit Lords of the Boards.

I když jsou podle Wikipedie od roku 2009 znovu aktivní, vůbec nemám tušáka jak teď hrajou a jak vypadaj a zda Sandra Nasic pořád relativně pohledná němka.

Tím spíš řadím Guano Apes ve svým životě do kategorie RETRO, neboť ujíždím jenom na jejich starých hitech jako třeba Suzie, Rain, Break the Line atd. Jedinou song, kterou nemůžu vystát je Big in Japan.


Jo a Mine All Mine taky stojí za řeč...

Smrtící hladina

11. srpna 2015 v 17:19 | Pukavčí syn |  Téma týdne

TT Vnitřní démon

Vnitřní démon má mnoho podob. Někdy je to halucinace. Pro někoho sex po prožití traumatického zážitku. Pro někoho dokonce radost nebo štěstí, protože je jetej a myslí si, že si nezaslouží nic dobrýho. Pro moudrý je vnitřním démonem strach. Ale můj démon má podobu vody.

Když mi bylo asi sedm let, vyrazil jsem s kamarádkou do bazénu. Nikdy dřív jsem ve vodě nebyl, takže jsem se, řekněme, učil plavat, fungovat ve vodě prostě. Pomalu jsem se otrkával, poznával její fyzikální zákony v poměru s mým tělem, dokud mi nesklouzla noha po dně a já se po zádech nezapotácel pod hladinu.

Rychlý slet záběrů a zvuků. Střídala se možnost nadechnutí se zvukem vln se šumem pod hladinou a zřením dna. Možná to trvalo jen pár vteřin. Mě to připadalo jako věčnost. Věčnost, než jsem se chytl hrany bazénu a držel se nad hladinou.

Od té doby je voda mým démonem. Lidé se mě mnohokrát ptali jestli umím plavat. Nevím, jestli to umím - možná jo. Ale strach mi to nedovolí. Děsí mě, když se nedotýkám ničeho pevného. Pod nohama propast, nalevo i napravo další prázdno.

Zkusil jsem tenhle víkend onoho démona porazit - postavit se mu. Postavil jsem se mu, ale nevyhrál jsem.

Neodvážil jsem se do vody ponořit. Bylo mi zle, když byla vlnící se hladina téměř v úrovni mých očí. Ani na nafukovacím raftu jsem si nepřipadal bezpečně. Stále mě pevně svírala nejistota, že stačí větší vlna, převrátím se a ztratím veškerou jistotu.

Ano, troufnul jsem si doraftovat téměř do středu nádrže, ale nebylo mi to ani trochu příjemný. Vnitřní démon mi ukazoval svou sílu a já se smířil s tím, že ho nikdy nezdolám. Těší mě alespoň fakt, že jsem to zkusil.

Je důležité se aspoň pokusit svému strachu postavit. Buď ho zdoláte a budete se cítit skvěle, nebo si potvrdíte, že je mocnější než vy. Ale nevzdáš se bez boje.

Problémy za kasou

11. srpna 2015 v 16:34 | Pukavčí syn |  Blog

Nakupovat chodí jenom lidé, kteří na základce propadali z fyziky. Postrádají veškerý smysl pro směr, rotaci, setrvačnost a svým způsobem i prostou logiku.

Sezení za pokladnou přináší mnoho hezkých chvilek, jako půvabný maminky, který se ohýbaj do vozíku pro Jupíky a másla ^^. Školačky kupující bagety na svačinu do školy. Babičky, který se nezdráhaj mi zalichotit, jak jsem krásnej a slušnej a jak jsou ze mě rozhozený. Črů story.

Ale přináší to i chvíle utrpení a nervů. Tak třeba že každej zákazník rozumí systému obchodu víc než vedoucí prodejny. Ví nejlíp, kdy se má zvonit na další kasu, čim má platit a jak vás poučit, pokud něco poserete, ve smyslu, že spletete PLUčko. To je ale pořád málo ve srovnání se "systémem" vyskládávání zboží na pohyblivý pás.

Budu sprostej.

a) Krávo, jestli chceš nejdřív tašku, do který si chceš naskládat svoje zboží, taks jí asi neměla dávat až za cereálie na konci toho pásu. Na cos myslela jako? Na šampony který maj lahvičku ve tvaru černýho dicka?

b) Pověstná věta, která poučuje o tom, že platbu kartou máte hlásit předem, neznamená, že mi o platbě kartou máte říkat sotva vejdete do obchodu, ale ve chvíli, kdy je všechno zboží sečteno a přichází na řadu placení. Abych třeba kurva věděl, že mám stisknout tlačítko pro "spuštění" terminálu, a ne, že tam budeš půl hodiny dělat s kartou průvan a divit se, že to nereaguje, pač já kurva o platbě kartou nevěděl.

c) Už se dávno nežije v době, kdy se ručně klikala částka z cenovky, kterou na sobě mělo jednotlivý zboží - teď frčí čárový kódy. Takže je do píči strašně fajn, když jsou ty kódy jakože snímatelný ju? Ne, že ke mě přijede zmrzlina, sejra, nebo kelímek hořčice ve dvou zauzlovaných sáčkách, skrz který je sotva vidět, co to je vlastně za zboží, natož nějaký černý proužky po straně.

d1) Když máš zprdele kliku a míříš k pokladně jako první/jedinej, tak si dopřávej ten luxus. Ale zase si ho nedopřávej ve stylu, že položíš dva rohlíky až na konec toho pásu, přijdeš ke mě, sotva mě pozdravíš a pak si budem koukat do nosů, než uběhne pár minut a to pečivo přijede. Stejně kurva uděláš těch pár kroků až ke mě a ruce ti neurve, když to položíš aspoň kousek odemě, ne-li přímo předemě.

d2) Když máš zprdele kliku a míříš k pokladně jako první/jedinej, tak si dopřávej ten luxus. Ale zase si ho nedopřávej ve stylu, že mi všechno nahážeš rovnou pod ruce, do klína, na hlavu a teď vole markuj, abys co nejrychleji zmizel.

e) V drtivý většině, možná ve všech, případech, je ZA KASOU taková plošinka, kam se mrcasej drobný, který ti vracim. Bejvá přítomnej i terminál na platbu kartou. Takže se kurva nediv, když tě kuchám očima v případě, že mi nepohodlně jak pro tebe tak pro mě, cpeš Božku Němcovou z druhý strany přes pás. A ani se nevopovážej kuchat očima mě, když ti vracim prachy na druhou/správnou stranu.

A teď ten největší vejmrd.

f) Lahve. Některý šampony. Plechovky. Prostě veškerý zboží, který má oválnej obal a v případě puštění z kopce se kutálí až na konec. Co si asi kurva myslíš že se stane, když to položíš na jezdící pás na šířku. No kundapárek bude se to tam točit do aleluja. Budeš postrkávat svoje čůčo, aby mě bylo blíž, ale stejně se vždycky zasekne na stejným místě. Nebo naopak, když ke mě dojede, tak se na konci pásu nezastaví, protože co? Protože setrvačnost. Takže mi to kundapíčasyflevole bude tancovat před snímačem jak laciná kurva, nedejbože se to nenačte k nákupu zákazníka před tebou, takže následuje co? Storno vole. Takže další minuta čekání jenom kvůli tomu, že ty seš píča a nedojde ti, že zdánlivá úspora místa na tom pásu je ten největší vejmrd na světě.
Jééé ty vole, jaktože ty balonky nikdy nevyjedou nahoru a sou furt na stejnym místě? o_O

Přibližně 20% lidí se trochu ve fyzice vyzná a skládá lahve na výšku, tudíž ke mě jedou bezhybně hrdlem napřed. Takovým lidem bych dával všelijaký kartičky a další zbytečný čoviny. Odměňoval bych za rozum, ne za 200 kaček nákupu.

Uf. Dušička vylitá. Teď budu na nějakej čas zase tolerantní a třeba se tomu budu smát, než mi to zase začne vymejvat mozek.


To je ostuda, on brečí

4. srpna 2015 v 11:34 | Pukavčí syn |  Téma týdne

TT Emoce a jiné nesmysly

V určitém životním období se kolem mě často motalo "přísloví" zakazující dávat emoce najevo. Lidi kolem mě vnímali projev emocí jako určitou společenskou vadu. Dávat emoce najevo bylo prostě špatné. Téma týdne rovněž vyznívá trochu negativně ve spojení s emocemi, když je spojováno s nesmysly.

Emoce lze snadno rozlišit na negativní a pozitivní. Mezi kladné patří samozřejmě smích, radost, nebo dojetí. Mezi záporné například vztek, smutek, nebo třeba strach.

Přirozeně se snažíme některé emoce nedávat najevo, ale ne proto, že bychom je vnímali jako klišácký "projev slabosti", ale prostě proto, že před určitými lidmi nebo v určitých situacích se prostě nehodí. Těžko začnete fňukat před šéfem, že vás trošku zjebal za pracovní výkon, jenom proto, že jste trošku citlivější dušička a řev vás stresuje. Nezačnete se smát na pohřbu spolužáka ze školy jakmile si vybavíte vtip, který vám minulý týden zesnulý Radim vyprávěl. A takhle bych mohl pokračovat dál.

Určitě to ovšem neznamená, že by člověk měl svoje emoce dusit permanentně. Zda-li je někdo emotivní a prospívá mu, když může vyjádřit svůj pocit, tak ať do toho jde. Ať se začne smát přes celej vagon metra, ať se třeba rozbrečí u filmu, ať se nasere, když ho někdo podvede.

Trochu mi přijde, že lidé se k emocím staví způsobem, že jsou zbytečné a že jedinou emocí, která se v největším měřítku projevuje, je akorát vztek. Člověk si znechuceně zanadává u zpráv, u práce, která mu byla naložená navíc, u fotbalu, když Slavia vyhraje mač a zázračně se zase udrží v první lize -_-, ale radost, smích a jásot aby člověk pohledal.

Největší kumulaci pozitivních emocí vidím na Silvestra. Značná část populace se sejde s přáteli, pije se, tančí, muzika hraje naplno a člověká svírá pocit (emoce), že musí rok zakončit ve velkým, pozitivním stylu. Pak přijde první leden, a pomineme-li negativní emoce spojené s kocovinou, tak se zase jede ve stylu poukrfejs.

Lidé projevující svoje emoce na mě vždy dělali velký dojem. Možná proto, že společnost uvalila na projev emocí tabu, působí tito jedinci jako hrdí sami na sebe, že navzdory tomu, jak budou působit na druhé, dají najevo, jak se cítí. Nesmyslem je spíš tlumení emocí. Jednou nám byly dány, tak si jich užívejme.