Červenec 2015

Pukavčík #3

28. července 2015 v 11:45 | Pukavčí syn


19.10.2016

27. července 2015 v 11:26 | Pukavčí syn |  Povídky


Mlhavé ráno říjnové neděle působilo chladně, ačkoliv teploměr ukazoval 11 stupňů. Podobná teplota ale bude během celého dne, protože podle předpovědi má dorazit podzimní déšť.

V konvici se mi vaří voda na kávu a já uvažuji o tom, že si vezmu ponožky, protože od podlahy byla zima.

Pohled z okna vypadal krásně, i když trochu omšele. Vzdálenější stromy a budovy se ztrácely v mlze a opadávající listí na hlíně bylo vlhké, ale tvořilo voňavou kulisu. Otevřel jsem si ventilačku, aby do místnosti proudil čerstvý vzduch a pustil jsem počítač. Došel jsem si pro kávu, kterou jsem si zalil mlékem a usedl k počítači.

Pustil jsem si barový jazz a zaposlouchal se do rytmů saxofonu, cinkotu činelů a lehkých doteků na klavíru. Vypnul jsem monitor a odebral se ke křeslu. Vedle něj mám knihovnu, leč skromnou, ale pestrou a lovil jsem vhodný žánr pro současnou atmosféru.

Prodíral jsem se řádky slov, stránku po stránce, za doprovodu jazzových balad a kotníky nechal ovívat lehkým vánkem, který se táhl od okna po zemi. Občas jsem usrknul chladnoucí kávu.

Později odpoledne jsem stále za společnosti jazzu pracoval na svém projektu. Jazyk jsem si vlhčil ovocným čajem, který příjemně zahříval potemnělý prostor kolem mě a sychravé počasí shazujíc listí ze stromů.

Večer, když už mám veškerou práci hotovou, znovu se posadím do křesla a začínám sledovat film na počítači. Venku už je tma a okno dávno zavřené. Vzduch v pokoji ohřívají elektrická kamna a tvoří tak útulný klid nejen na těle, jenž graduje lahev červeného vína, která osm let čekala na tuto příležitost.


Je libo sympatičtější život?!

23. července 2015 v 20:05 | Pukavčí syn |  Blog

Od předposledního velkýho mejdánku, kdy jsem se vykalil do výše Petřínský rohhledny, mi dřímá v hlavě myšlenka, kdy je člověk vlastně sám sebou.

Z vlastního hlediska se dokážu zařadit do čtyř fází svojí povahy.

a)Taková ta střízlivá, nazývána také jako přirozená. Ale...

b)...co když je přirozené to mé já, které je díky pár decím vína trochu odvázanější a schopnější se projevit na veřejnosti...nebo...

c)...co když je to ta moje část, která kouří trávu a je schopna vnímat všechno daleko detailněji, procítěnějš...kdy i závan větru působí dojmem polibku zářivé víly a jakýkoliv pokrm je srovnáván s tím nejlahodnějším nugátem na jazyku...nebo snad..

d)...jsem ta vyklepaná troska, která strádá po své droze, díky které jí svět připadá snesitelnější a cítí se nejistá, když nedostane svojí deci a práska?!

Jestli někdo čekal v tomto článku nějaký závěr, tak ho musím zklamat. Stále nad touto otázkou přemýšlím, a i když nikoho nechci nabádat k pití nebo hulení, tak by to aspoň jednou mohl zkusit, protože mu to otevře zdánlivě zamčená vrátka. Vrátka, která on sám zamkl...a kdo ví...třeba není třeba je zamykat.

Vážně netuším, ke kterému bodu se připojit.

Ano, člověk může argumentovat agresivním chováním opilců, nebo zmateným chováním zhulenců a smutným pozastavením se nad vysychajícím chudákovi prahnoucím po látce, ale...po "štěstí" toužíme všichni a holt ho někdo objevil na dně čůča...proč by jeho pocit štěstí měl být jiný?


Pomozte mi najít odpověď... >:)

Téma týdne

23. července 2015 v 19:43 | Pukavčí syn |  Blog

Téma týdne na Blog.cz mě, zdá se, bude srát neustále. Sralo už mě v dobách, kdy jsem k němu nepřispíval, protože jsem buď neměl blog, nebo mi témata přišla...taková, že k nim nešlo nic napsat. Z mého úhlu pohledu.

A nyní, kdy jsem se rozhodl Téma týdne využívat a vyjadřovat k němu, tak mě již několikátý týden po sobě zazdí tématem, vskutku,...k posrání.

Nedávné téma "Nikdy" bylo tak široce jímatelné, že jsem se nestihnul ani pro jeden konec rozhodnout a tak toto téma zůstalo nevyužito.

Poté následoval Život ve snu, u kterého jsem měl nápadů několik, ale ani jeden mi nepřišel dost vhodný pro sepsání, neboť jsem v něm postrádal vlastní smysl pointy, což je pro mě u psaní článků nejzásadnější, i když v něm mnohdy najdu pointu pouze já, nikoliv čtenáři - ačkoliv vám nechci křivdit.

U posledních dvou témat jsem si říkal pouze: "Rily???". Témata, ke kterým jsem se mimo téma týdne vyjádřil několikrát, že by bylo fakt trapný o tom psát znovu a opakovaně zastávat svůj názor. Šlo o témata Uprchlíci a současné Jít s davem, kdy jsem se minimálně k tomu druhému několikrát vyjádřil z několika úhlů.

Vadí mi, že jsou současná témata "proti mě", protože bych rád do této rubriky znovu přispěl, jenže, je třeba si zjevně počkat na téma duchologické, psychologické, nebo kosmické, abych svoje myšlenky naplno vypsal do světa.

Pukavec za pultem

22. července 2015 v 15:45 | Pukavčí syn |  Blog

Uběhlo pár let a já se znovu pohybuju v prostředí obchodu. Znovu si vydělávám pípáním čárových kódů a doplňováním sušenek a paštik do regálů. Prsty mám totálně vysušený z toho neustálýho listování desetitisícema denně a vím, že za tu dřinu mi na účtě přistane těch tisícovek za měsíc jenom pár. Možná moje konstatování zní pesimisticky, ale mě ta práce neskutečně baví.

Ve výsledku jde o tak nenáročný leháro, kdy 7 a půl hodiny přejíždíte sušenkama přes pult a zdlouhavě lovíte PLUčko u čokoládovýho donutu, ale máte vyděláno množství peněz, který stačí k veselýmu životu. Fakt se nepotřebuju pro pár tisícovek navíc sedřít z kůže, když stejně tak v pohodě můžu dřepět na prdeli a občas čapájef nějaký to zboží a sympaticky se při tom protáhnout.

Jsem prostě spokojenej s tímhle džobem, i když je většinou spojovanej s angažováním všelijakejch joudů a prudérních starších dam. Netvrdím, že to tak někdy není. Během svého angažmá v Tescu jsem na pár kolezích vážně poznal nějakou duševní poruchu, ale ve výsledku šlo akorát o decánko jednodušší lidi, který ale stejně jako já odmakaj svůj díl v rádoby demokratickým systému a jdou si koupit lehký elemka s Braníkem a nějakej ten salát s rohlíkem na doma. O pauze s nima pokecáš o Červeným trpaslíku, nebo o kozách vedoucí směny a jde se dál makat.

V Tescu mě navíc sralo jediný a to právě jedna z vedoucích, která byla prostě na pěst. Čert vem její přísnost, proti tý nic nemám, protože jakmile šéfík trochu poleví, česká povaha káže toho využít a polevit i v pracovním nasazení. Jde o to, že to prostě byla prudérní kráva, nesympatická, slovenská, co se všema mluvila z vrchu, pač, řekněme, žila trochu nadstardantně a ráda to dávala najevo.

Když se skoro celý tým z Tesca rozpadnul a došlo k náboru vyložených gum, odešel jsem i já a koštoval zase jiné pracovní pozice.

Po těch několika zkouškách tam či onam, jsem došel k závěru, že nejlíp se mi vede přecejen v tom obchodě, kde už tak nějak vím, co od toho čekat. V jistým smyslu se jedná o práci s lidmi, což mě osobně taky dost vyhovuje a rozhodně to není tak vysilující, jako práce někde v kanclu, nebo za přepážkou.

Obchod je prostě pestrej. Jednou ti někdo nechá dýško, který sice propadá podniku, ale stejně tě potěší, že si někdo váží tvýho vážení melounů a ocení tě. Pak tě zase nasere bezďák, kterej se s tebou hádá o tom, že to čůčo mělo stát 13 korun a ne 17. Jindy tě jak malýho zjebe komunistickej páprda, kterej zažil nájezdy nácků jenom proto, že před ním ve frontě stojí čtyři lidi a ty zdánlivě nic neděláš. Pak ale přistoupí prsatá studentka, která se těší na svojí zmrzku a energiťák a práce tě zase baví.

Jediný co mě v týhle sféře domrdává je rozšiřující se "trend" nóbl vystupování. Každej zaměstnanec se musí naučit několik pravidel, do detailu popsaných, aby to pochopili i hovádka z Albertu a podle nich fungovat. Lidem musíš lézt do prdele, nechat si všechno líbit, jenom aby i ti především ti vulgární zákazníci byli spokojeni.

Upřímně, vůbec bych neměl nic proti tomu, aby to v obchodech fungovalo trochu na úrovni, ale pokud zákazníci nectí přirozená pravidla slušného jednání, tak proč by měl zaměstnanec uznávat pravidla mnohdy nepřirozená?


Ještě než jsem se k pozici prodavače vrátil, několikrát jsem jako zákazník provalil oči, když jsem stál ve frontě u pokladny dvě a pak se ozvalo volání po vedoucím právě na pokladnu dvě. "Kráva zas něco posrala a já tu kvůli tomu zkejsnu." říkala si část mě. Ale stejně tak následovalo "Však to se stane.", protože si sám pamatuju kolikrát jsem něco posral a vidina toho, jak vám to lidi v řadě dávaj svejma pohledama nebo řečma sežrat, není zrovna pěkná, tak proč bych to měl činit já druhým.

Takže ano, ve výsledku se další rozebrání mého tématu dá završit takovým tím obligátním, že to není o tom nebo onom, ale o lidech.

Kurva, vždycky je to o lidech. -_-


Pukavčík #2

12. července 2015 v 2:29 | Pukavčí syn


Pukavčík #1

11. července 2015 v 17:11 | Pukavčí syn



Sharknado (2013)

11. července 2015 v 16:22 | Pukavčí syn |  Recenze

Chceš zažít drsnej akčňák, vedle kterýho je Chuck Norris drsnej jak hladká mouka? Chceš poznat svět, ve kterém neexistuje známá fyzika? Chceš se ve výsledku zasmát nad tou absurditou? Mrkni na...Sharknado.


Film natolik drsnej, že si vyžádal pokračování. A to bylo ještě drsnějí!!! Jako, kdo nezná tuhle legendu, tak vůbec nestrádá. Dost možná naopak, těží z toho. Protože tenhle film sledovat je fakt náročný, ale pokud dovedeš nahodit mód pubertálního hovada, tak se mrkni a užívej si hrdinský činy Steva z Beverly Hills 902 10.


Žraloci zase jednou dokazují, že jsou největšími zabijáky lidí a hravě předčí i státy východní Evropy. Nepomůže ti ani deštník nebo pláštěnka, protože když z nebe začnou pršet žraloci, jseš tak trochu v prdeli.


Sharkonado naštěstí okatě působí jako dílo pro uvolnění, takže si divák úplně neťuká na čelo, ale spíš se baví u originálního žánru parodie, na který Scary Movie nebo Epic Movie prostě nemaj.

Mrkni na to!!! / Jestli nemáš do čeho píchnout... / Na vlastní nebezpečí!

Představuje se Pukavčík

11. července 2015 v 12:40 | Pukavčí syn |  Blog

"Zapojim empétrojku, vylovim Massive Atack a pustim se do toho."

Nelze rozpoznat zařízení...či tak něco. Chvíli klikoce na různé ikonky. Marně však.

"Seru na to, nemám na to nervy. Pustim si to z jutubka."



o pět minut později...

Voda kalná a páchnoucí,
ty v ní dech lapící,
smířen s utonotím,
naději nevnímající.

Ztělesněná v zářivě bílé,
podobná vodě čiré,
kterak čistí tvou kůži,
v nejjasnější víře.

Odhodlán zpět se ohlédnout,
na špínu pod tebou odhalenou,
lapajíc vzduch a život,
a vnímajíc energii neomezenou.


Vážení pukavčíci, to byl čistej frýstájl za poslechu výše zkopírovaného odkazu. Původně jsem chtěl sesmolit nějaký pocity, nebo probrat nějaký téma, ale místo toho se moje mysl zaměřila na..básničky..rýmovačky.. ..takže tak.



Zvrácený chutě

5. července 2015 v 11:18 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Blíží se večer, vzduch se ochlazuje, gril rozpaluje a masíčko naložený v marinádě z patnácti druhů koření už teď hvízdá blahem. Když je stejk nebo kuřecí prso hotový, zbývá jen uchopit krajíc chleba pro utírání prstů a...slánku.

Papriky a rajčata ve společnosti kuřecích prsíček nakrájených na kostky bublají v rodící se omáčce. I sousedovic kuchyní se line vůně kuřátka na smetaně a všem se sbíhají sliny. Na talíř naložíme rýži, brambory, knedlík, prostě jak kdo ráčí a zalijeme lahodnou omáčkou. Kdo chce, může si to promíchat a kromě vidličky uchopit...slánku.

Proti soli nemám nic. Je to nejzákladnější koření hned před pepřem, což věděla už náctiletá Maruška. Nedovedu si představit, že bych podobný pokrmy zbaštil bez jediný špetky soli, ale jak známo, lidstvo to se solí přehání.

Moje matka, hodně dobrá kuchařka, solila jídlo přímeřeně. Člověk byl schopnej v polívce rozeznat chuť hrášků nebo mrkve - nebyl to čistě solnej vývar. To se ovšem nedá říct o jejím druhovi, kterej, ač machroval, že kdysi vaříval v hotelech, pravidelně jídlo přesoloval. A to byl ještě schopnej před něj postavenej talíř s baštou ještě solit. Automaticky. Bez ochutnání, jestli už to není slaný dost. Čapájef slánku a už si sypu dávku svýho bílýho fetu.
Recept:
Kuřecí maso 1kg
Voda 0,5l
Paprika sladká 3lžičky
Špetku pepře a padesát špetek soli

Ocitl jsem se u rodiny své polovičky, kde se vaří, jak říkám, restauračním způsobem, což je moc dobře. Akorát hňupi z Prostřeno nepochopí princip "dosol si podle chuti". Ať jsou to těstoviny, polévky, omáčky nebo pečený masíčko, je solený minimálně - aby sůl trochu zvýraznila chuť, ale nepřebila ji. A vážení pukavčíci, já jsem v sedmým nebi. Zbožňuju totiž jídla, v nichž cítíte originální chuť všech ingrediencí. Za přibližně půl roku co tu jsem, jsem si jídlo přisolil jenom dvakrát.

Jak už jsem psal, každý podle svojí chuti. Ale přijde mi škoda, že tolik lidí propadlo závislosti na soli a už takřka není schopna si vychutnat pravou chuť pečenýho rajčete s bazalkou.


Když poslouchám lidi kolem sebe, nebo náhodně pročítám diskuze, nebo sjíždim youtubery, nebo svádim náctiletou Marušku, protože rybářovi smrdí nohy, zjišťuju, že čistá voda je hnusná. Čistá voda se nedá pít. Čistá voda se nesmí pít. Čistá voda bez cukru, bez sirupu, bez bublinek, není prostě pitná.

V tomhle směru zase vybočuju proti (zdánlivý) většině, protože jsem zatím nepoznal nikoho, kdo by si se mnou pošmáknul na čistý vodě. "Blééé, však to nemá žádnou chuť" tvrdí mi všichni. "Somráku píčo vole, kdybys neměl chuťový buňky zmršený Semtexem, Fantou, prostě přechucenejma a přeslazenejma limonádama, tak bys tu chuť cítil" tvrdím já.

Nic proti energiťákům, čas od času je to sympaticky nakopávající pecka. Nic proti Fantě a dalším limonádám, který, ač jsou přeslazený, člověku prostě lahodí. Ale proložit to čas od času sodovkou, nebo vodou rovnou ze studni taky neuškodí.

Voda je ta nejzákladnější tekutina, o kterou, jak mnozí prorokují, se bude za čas bojovat. Vodu potřebuje každý živý tvor nebo rostlina. A já si doušek týhle čistý tekutiny s jiskrou, kterou poskytuje sama příroda, rád dopřeju....a vychutnám si její chuť.