Červen 2015

Imigrace myšlenek

30. června 2015 v 17:17 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Mediální dění kolem imigrantů z Afriky a z východní Evropy sleduju. Pročítám i přehnaný svědectví sdílená na Facebooku. Prohlížím si obrázky, kterak je Evropa doslova pod invazí. Ale stále se ke mě nedostavil zdánlivě všudypřítomný strach z oné migrace, médii prezentovaných, zlých lidí odjinud.

Logicky nad tím dumám ze všech směrů a snažím se najít trhliny v tvrzeních, která nás obklopují a mohou nahnat husí kůži.

Na světě se migrovalo vždycky a jen proto, že žijeme ve zdánlivě moderní době, neznamená, že se migrovat nebude. Vždycky se najde nějaký občan, který je nespokojený se situací ve své domovině, ať už kvůli politice, finanční situaci, nebo kvůli válce a bude chtít změnit prostředí, aby žil tak jak chce. Tak proč je najednou migraci věnováno tolik pozornosti?

Kdybych vyrazil do ulic měst a dělal průzkum o tom, kolik lidí je oděno v něčem modrém a poté den po dni prezentoval své výsledky, působilo by to dojmem, že lidé v modrém chodí častěji, než kdy dřív. Rázem by si všichni všímali těch, jenž by na sobě měli modrou a onen psychologický trik o sugesci je na světě. Co když je podobný princip aplikován v případě migrantů?

Dalším argumentem, který už ovšem není tak logicky podložený, je fakt, že když před měsíci Českem projížděl konvoj amerických vojáků, tak část obyvatel remcala, že se jim to nelíbí, ale větší část je vítala s otevřenou náručí a nijak jim ta skutečnost nevadila. Proč? Protože to médii bylo prezentováno jako pozitivní, resp. spíš ne negativní čin, nijak neohrožující naše zvyky. Přitom v drtivé většině využívají migranti naši půdu rovněž jako transportní zemi, která slouží jen jako pojítko k dalším státům, kde je jejich plánovaná cílová stanice. Vždy jsme byli tolik hrdí na to, že jsme srdcem Evropy, tak proč nezkousneme, že jsme středem i pro tyto věci?

Pak mám ale v hlavě myšlenku, která klid na duši nevzbudí. Nejen Evropa zažila mnoho vyspělých civilizací. Silných, prosperujících, zdánlivě nedotknutelných. Většinou ale zanikly pod nájezdem barbarů a válečníků, kteří rozvrátili plynulý chod. I současná Evropa jakž takž funguje (rozhodně lépe než nevyspělé státy v Africe nebo v okolí Sýrie) a tak by se obdobná myšlenka dala aplikovat i v dnešní éře. Uprchlíci z východu coby barbaři a rebelové, kteří se nebojí rozvrátit skvěle fungující mašinu, vytěžit z ní maximum a po určité době se přesunout zase jinam.

Pak jsou tu ony kvóty, které stále všichni řeší. Nevím jak vy, ale já se "oficiální" verze nemůžu dohledat, protože od samého začátku tvrdí každá strana něco jiného. Jednou se mluví o přidělení 50,000 migrantů a potom, aby to bylo ještě strašidelnější, je z toho celý milion migrantů. Nikoho nezajímá skutečnost. Hlavně, že to bude číslo, ze kterýho půjde strach.

Tak vám nevím. Já si pod tou záplavou neověřených informací pořád nemůžu udělat o téhle situaci adekvátní obrázek.

V koupelně

30. června 2015 v 8:26 | Pukavčí syn |  Blog


Retro okénko #21

27. června 2015 v 9:49 | Pukavčí syn |  Retro okénko

V době, kdy majitel walkmana byl frajer, frčel kromě Spice Girls nebo Scooter ještě Scatman John, kterýho jsem poslouchal už ve školce. Tím nemyslím, že bych poslouchal jenom profláklé Scatman's World, nebo Scatman.

Evidentně mě už od mala bere jamování, kterým byl John nejznámnější. Ty chvíle, kdy jsem usínal za doprovodu Sign Now, Only You, nebo Everybody Jam jsou nezapomenutelný. Ty chvíle, kdy jsem ho přes noc poslouchal tak vytrvale, že jsem potom ve školce poslouchal zpomalené verze - walkmeňáci vědí.

Ta chvíle, kdy jsem jako žáček druhý třídy poprvé zažil upřímnej smutek nad něčím úmrtím. Do dnes si pamatuju, jak jsem seděl před televizí a běžela reportáž o smrti Scatmana, prolínaná jeho písničkama. Nebrečel jsem, ale bylo mi to líto. Ten vousatý pán mi byl sympatický a to se ve videoklipech moc neusmíval.

Během dětství jsem slyšel mraky písniček, dost se mi jich určitě i líbilo, ale Scatmana si pamatuju tak jasně, že se o tuhle nostalgič musím podělit. Mambo Jambo.


Tuctový dovolený

25. června 2015 v 10:39 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

V devátý třídě se vrátila spolužačka z dovolený v Řecku. Opálená, svěží, nabitá historkama. Během týdne se opálená kůže začala loupat, svěžest se ztratila ve víru povinností a celá třída už toho kníratýho borce z pláže znala. Fakt príma vejlet.

Já nejsem fanoušek dovolených v zahraničí. Jsem nepřítel těch, který i několik dní po návratu do česka stále žijou v prostředí hotelů, pláží a moří a neustále ti připomínaj, že ty žiješ tak trochu pod čarou. PROBER SE, ty pod tou čarou už taky zase žiješ.

Chápu tohle vejletování v případě dvou přátech, z nichž jeden cestuje doslova po světě skorem každý měsíc, ale za pracovním účelem. Času na relax a kochání se krajinou zbývá málo. Ten druhej si s týdenní pauzou už téměř rok užívá krásy Švédska, kde prozkoumává tamní krajinu, lesy, skály, zasněžený pláně a občas vezme nějakou práci se sekerkou, aby se uživil. To už jsou podle mě výlety, který za něco stojí. Který člověka fakt obohatí.

Ale pokud jenom potřebuju vypadnout z mě známýho prostředí, okusit trochu jiný kultury, nebo poznat jinak mluvící lidi, postačí mi s přehledem naše malá zemička. Zahraničí jsem vlastně nikdy neokusil, takže můj názor na dovolený je trochu povrchní, ale dokážu si ho obhájit svojí zálibou v cestování po Česku. Nepotřebuju se válet u moře, přespávat v hotelích a flirtovat s talijánkama.

Mě stačí čapájef kolo, nějaký to kilčo na zábavu a pívo a vypadnu na pár dnů do přírody. Nebo vezmu nějaký to kilčo a jedu na tejden k babičce na západ. Nebo vezmu těch stoveček víc a projedu se na Moravu. Doprdele, ta naše malá zemička nabízí tolik krásných míst, zážitků, někdy i lidí, tak nač se mrcasit míle a míle daleko.

Pokud má dovolená v zahraničí nějakej jinej účel, kterej jako nezúčastněnej nechápu, tak budiž, ale pro relax jako takovej mi fakt postačí Krušný hory, nebo lesní potůčky. Navíc mám jistotu, že tam bude minimum lidí, což se o profláklých letoviscích říct nedá.

Ať už pojedeš do Šardic nebo na Messinu, tak si to užij - každý podle svýho gusta.

Hlavu na hlavě za tisíce, nebo srnky a houby za pětku?!

Neber drogy ; Nechlastej

19. června 2015 v 23:53 | Pukavčí syn |  Blog



Nadace

19. června 2015 v 21:39 | Pukavčí syn |  Recenze

Do svých devadenácti let jsem se čtení vyhýbal jako čert kříži. Teprve cestopis, kterým mě obdaroval můj starší bratr, mě zavedl do fantastického světa, který knihy a jejich četba přináší. Šlo o cestopis 4 světy od Ivana Bulíka, ale o něm možná někdy v budoucnu.

Když jsem překonal pubertální odpor k četbě a získal tak zcela opačný vztah ke knihám, začal jsem šmejdit po domácnosti, kde by bylo k dispozici další zajímavé čtení. Náhodou mě zaujala Nadace - ano, soudil jsem knihu podle obalu. Tehdy se zrodila má obrovská přízeň ke sci-fi příběhům.

Zřejmě nikdy nebudu patřit ke čtenářské smetánce, jejichž členové si pamatují jména svých oblíbených spisovatelů, aby pak ve společnosti onanovali nad výroky "já mám nejradši Huga Ferencvároše, protože je tvarohovej a takovej". Čtu nezávisle bez zřetele na autora, avšak položí-li mi někdo obligátní otázku "jakýho spisovatele máš nejradši", povím mu, že Isaaca Asimova (jediný, kterého si pamatuju).

Ano, brodím se jeho repertoárem (zatím) jen skrz Nadace, ale právě první Nadací si mě tento spisovatel získal. Schopnost tak detailně, poutavě, mnohdy nevšedně popisovat běh událostí ze vzdálené, tudíž (možná) smyšlené budoucnosti, doplněný famózními dialogy různých lidí, ještě různějších sociálních skupin, shledávám obdivuhodnou. Nechybí ani propracované sféry politických uskupení, vzájemné konflikty atp.

Hari Seldon, coby průkopník psychohistorie sestaví propracovaný "plán" budoucího dění, jehož účelem je zmírnit neodvratitelné časy temna, do kterých se lidstvo žene. Plán je zprvu vystaven nedůvěře, posměškům, avšak díky důkladné píly a určitému respektu k "poselství zla", je plánu věnována alespoň malá pozornost. Trvá dlouhá léta, než tým Hariho Seldona získá vlastní "prostory" pro vykonávání své práce na zdokonalování plánu a držení se jeho pravidel. Tvrdohlavé vedení prosperující Říše nechce připustit, že by na onich proroctvých mohlo být něco pravdy, ale plynoucí čas pomalu ukazuje jejich podstatu a pravdivost.

Netřeba víc dodávat. Nadace patří mezi klasiku vesmírného sci-fi budoucnosti, kterou jsem prostě musel posvětit. Mimochodem, v současnosti čtu Na hranicích Nadace (děkuji drahé polovičce za tento úžasný dárek k narozeninám) a jsem tak znovu fascinován událostmi kolonizovaného vesmíru.

Nadace (1951)
Isaac Asimov
204 stran
sci-fi / fantasy

Reportáž

19. června 2015 v 10:51 | Pukavčí syn |  Blog


Expres foto (2002)

18. června 2015 v 12:48 | Pukavčí syn |  Recenze

Když vloni zemřel herec Robin Williams, zahltily mnoho televizních stanic filmy, ve kterých Robin hrál. Všichni vzpomínali na legendární Dobrý Will Hunting, Jumanji, Den otců a další. Ale nějak si nevzpomínám, že bych někdy v televizním programu zmerčil vysílací čas pro Expres foto.

Robin ztvárňuje postavu, ve které by ho málokdo čekal - nezábavnou, nevlídnou - téměř chladnou. Ale především díky jeho hereckýmu výkonu mě Expres foto nesmírně baví. Jde sice o film z roku 2002, ale já na něj přišel teprve před dvěma lety, kdy mě začalo bavit psychologické drama. Moji touhu po tomhle žánru Expres foto totálně ukojilo.

Nahlídneme do světa člověka, který se jeví, že žije jako každý druhý. Zdá se být jedním z nás. Možná má rodinu, možná má psa, možná rád sbírá známky, sleduje televizi, nebo popijí s přáteli v hospodě při fandění Liverpoolu. A nebo je členem tvojí rodiny a ty o tom ani nevíš. Žije s tebou, ví co jsi zač, co tě baví, koho chceš po svém boku.

Navzdory iluzím, které fotografie ztvárňují, neboť nevyjadřují negativní emoce.

Expres foto je prostě těžká halda, která tuctovýho fanouška Teorie velkýho třesku asi nenadchne, ale jinak jde o napínavý, chvílema mrazivý a v jistým smyslu i dojemný podívání.


Mrkni na to!!! / Jestli nemáš do čeho píchnout... / Na vlastní nebezpečí!

BVBVBloger

17. června 2015 v 23:01 | Pukavčí syn |  Blog

Bylo chladné ráno lednové a okamžitě po probuzení jsem měl jasno. Natočím video na Youtube. Spontánnost znamení berana nezklamala a vážně jsem tak učinil. Po pár úpravách, jenž už tak mizernou kvalitu videa ještě zhoršily, jsem začal zpytovat, zda video vůbec uveřejnit. Je červen a nikdo ho doposud, kromě nejbližších, neviděl, takže je jasné, že jsem zpytoval opravdu řádně.

Teď je ale začátek mojí aktivity na Youtube blíž než kdy dřív a tak jsem se odhodlal svojí premiérovou tvorbu pustit do světa. Vážně se omlouvám za kvalitu, ale můžu slíbit, že příště už to bude lepší.

Těším se na novou životní etapu jako vloger, protože písmena někdy nestačí. :)


Lucidní snění, astrální cestování, spánková paralýza, "smysl"

17. června 2015 v 14:51 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

PRO VYVOLENÉ
To byl zase jednou halda sen. Za běžných okolností, resp. kdybych o tom nic nevěděl a nevěřil ve vesmír, předepsanej běh událostí, bych tomu nevěnoval vůbec pozornost. Jenže já o tom něco málo vím, ve vesmír věřím a o předepsaným běhu událostí už jsem taky psal.

Tady patří velkej dík mojí kamarádce A., která mě přivedla k tématům jako jsou astrální cestování a lucidní sny. Dík ní jsem odhalil, co se se mnou občas při spaní děje, a sice, že trpím spánkovou paralýzou. Jestli patříš mezi zabedněnce, tak to dál nečti a běž se mrcasit nad fofolou a připadej si při šišlání strašně cool, ale jestli patříš mezi volnomyšlenkáře otevřený všemu, tak si uveleb svoje kmíny a čti.

LUCIDNÍ SNĚNÍ
Osobně s astrálem zkušenost nemám, ale výše zmíněná kamarádka A. ano a nejednou se o tom zmiňuje na svým blogu, takže rozhodně nakoukni a pouč se. Je to fakt mazec čtení. Stejně tak má zkušenost s lucidním sněním a když jsem sám nedávno lucidní sen okusil, měl jsem jít ke komu pro odpověď.

Pocit ovládat svůj sen je boží. Zaplaví tě vlna blaha, protože najednou můžeš všechno co chceš. Chceš se vydat tím nebo oním směrem a v pohodě vyrazíš kam chceš, potkáš tam koho chceš, cítíš se tak, jak chceš. Tvoříš si prostě svůj svět, doslova vysněnej.

Konkrétně v mým snu jsem se procházel prosluněným lesem s nádechem všudypřítomný tyrkysový barvy, když jsem si v jeden moment umanul, že se vydám určitým směrem - a vskutku se tak stalo - a nebylo to jako v běžným snu, kdy běh událostí defacto neovládáš. Tady jsem si byl plně jistej svým úmyslem. Chtěl jsem si tu schopnost ověřit, takže jsem chtěl, řekněme, levitovat tím lesem. Podařilo se. Sen mě poslouchal. Byl jsem pánem ve svým vysněným světe, kterej byl svěží, nádhernej, dokud jsem neproletěl do nejvíc halda prostoru, kterej bych popsal jako kombinaci lidským krokem nepoškozenýho lesu s nekonečným a barevným vesmírem.

Nemálo mě domrdalo, když mě vzbudil budík. Od toho případu jsem zatím další lucidní snění nezažil.

PARALÝZA
Spánková paralýza je takovej humus, kterej bych asi nikomu z vás nepřál. Třeba se není čeho bát, ale pokaždý mě pohltí hodně nepříjemnej pocit, když neovládám svoje tělo, i když sebevíc chci. Nevím jestli dýchám. Neslyším nic kolem sebe, jenom pískání, případně šumění a vnímám jakejsi tlak v hlavě. Vím, že jsem vzhůru, ale tělo ne.

Vždycky poznám, že následující noc pro mě nebude příjemná, protože zažiju paralýzu. Už při usínání zažívám ten tlak v hlavě. V tu chvíli ještě pomáhá otevřít oči a fungovat. Hýbat rukama, nohama, z hluboka dýchat, ale kdykoliv zavřu oči a chystám se usnout - zase to přijde. Nejednou už jsem se odhodlal to přijmout a čekat co se bude dít. Nikdy jsem to nesnesl déle jak půl minuty. Vždycky se začnu bát, že se neprobudím, že se z toho nevymaním, když se tomu poddám. Pokaždý teda zavzdoruju a nutím probudit svoje tělo - zatím pokaždý úspěšně, i když to chvíli trvá. Potom si nesmírně vážím možnosti pohnout svým ukazovákem. o_O

Nejednou jsem četl zkušenosti dalších paralyzovaných a říkám si, že jsem na tom ještě kurva dobře, protože někteří ten pocit zažívají takřka pravidelně, kdežto já tak jednou za dva měsíce. Kurva dobře, protože zatímco já se z toho dokážu vymanit a nikdy jsem to nezažil na déle jak 30 sekund, oni to zažívají po celou dobu spánku - i několik hodin. Kurva dobře, protože já při tom slyším jen pískání a cítím tlak v hlavě, kdežto oni mají mnohdy i halucinace.

BLÍZKO K PODSTATĚ
Na závěr se chci pochlubit svým snem z minulého týdne, který ne a ne dostat z hlavy. Jak jsem psal v jednom z předchozích článků, věřím v předurčení, posmrtné cosi, protože si nedovolím nazvat to životem, atp. Věřím ve vesmír a v jeho moc. Uctívám světlo a cítím jeho energii. Co se světla týče, mám určitou teorii, která se sympaticky prolíná s mým nikdy nezveřejněným literárním dílem, který jsem mimochodem sepsal dík "ujetý vidině a pocitu".

Ale k věci.

Stál jsem někde. Nevím kde, protože jsem byl obklopen černočernou tmou. Otáčel jsem se, rozhlížel, ale nikde nic. Až po chvíli jsem uviděl dveře. Šel jsem k nim, dokud se samy neotevřely a za nimi byly další dveře. I k nim jsem přicházel a znovu se samy otevřely. Za nimi další dveře. To se opakovalo přibližně devětkrát, dokud jsem se neocitl v prostředí mě dobře známém. Skládalo se z několika míst, která dobře znám - zřejmě pro navození klidu a uvolnění.

Po chvíli jsem ucítil přítomnost světla. Nebylo vidět, jen jsem ho cítil. Po chvíli se zjevilo v podobě mě dobře známých osob - od přátel až po rodinné příslušníky. Promlouvali ke mě, ale nemluvili. Vnímal jsem jejich myšlenky - každé slovo.

Byl jsem pozván někam. Podobalo se to bytu mých rodičů a světlo se odhodlalo ukázat se mi ve své pravé podobě. Neustále mě uklidňovalo, i když nebylo třeba. Byl jsem všemu otevřený - téměř nedočkavý. Rázem se čtyři bytosti proměnily v barevné záře. V chomáčky zařících barev - červená, zelená, žlutá, modrá. Promlouvala ke mě červená. Představila se mi. Tu větu si do detailu pamatuju do teď. "Mě budeš znát z tvého světa jako Alfu. Říkej mi prozatím Alfa."

Otočil jsem se k dalším barvám a chtěl je také poznat. Natahoval jsem k nim ruku a představoval se jim, jenže v ten moment mě Alfa zastavila: "Jseš moc hrrr. Ještě budeš muset nějaký čas počkat."

Začaly se odemě vzdalovat a..............probudil jsem se. o_O

NA ZÁVĚR
Nutno podotknout, že trávu už pár měsíců nesmažim, takže týhle haldě fakt přikládám určitou důležitost, nebo aspoň podstatu.

Značně se to totiž shoduje s mojí teorií, vizí a v jistým slova smyslu i vírou.

Nikdo z nás ve skutečnosti neví, co je nad námi, co je ve vesmíru, kdo jsme vlastně my a jen na základě prozatím "vědecky dokázaných faktů" nebudu odmítat možnosti, které se zdají nereálné.

Děkuju za přečtení a komentář neuškodí. :)