Květen 2015

Cítím se skvěle

30. května 2015 v 19:45 | Pukavčí syn |  Blog

Chmurné časy jsou pryč a články plné hejtů snad taky. Nebyl bych to já, abych to nesvedl na počasí. Ale jistě mi vy, kteří se rádi dívate vzhůru i jindy, než při zatmění Slunce, dáte za pravdu, že při permanentní šedivé poklici z mraků nejde uvažovat příliš pozitivně.

Rezervy duševní pohody se vyčerpají a nedostatek slunečních paprsků, teplého vánku a nočních hvězdiček tomu rozhodně nepřidá.

Když jsem ve čtvrtek večer konečně mohl pozorovat jasnou oblohu, osvícenou měsícem a posetou stovkami hvězd, cítil jsem se přímo božsky. Povzneseně. Spokojeně.

Ten pocit, který člověk nabyl během zamračeného týdne, že žije pod omezující poklicí, byl pryč. Rázem se připomělo vědomí, že nad hlavou je nekonečný prostor plný nekonečných možností a nádherných jevů.

Jsem rád, že počasí konečně působí jarním dojmem, včetně dnešní půlhodinové jarní bouřky, která krásně osvěžila vzduch a pokropila rostoucí kytičky. Nadýchané mraky jen místy, takže i na ně je radost pohledět. Paprsky slunka nutící mhouřit oči. Noční hvězdičky, které přimnějí přemýšlet. Prostě paráda.


RAL 9010

28. května 2015 v 11:35 | Pukavčí syn |  Téma týdne

TT Černobílý svět

Od mala jsou nám vštěpovány jen dvě strany mincí. Sami si vzpomeňte, kolikrát za život jste slyšeli přirovnání, že každá věc má svůj rub i líc. Že se lidé dělí na špatné a dobré. Dobro a zlo. Zima nebo teplo. Tlustej nebo hubenej. Hlad nebo sytost.

Vidět svět černobíle, tak či onak, je přirozené. Je to jednodušší, než bádat po detailech odstínů, nebo dokonce barvách. Já osobně několik let miluju spektrum černé, bílé a šedé, což ostatně od samého začátku dokazuje schéma mého blogu. Nejzákladnější barvy určující světlost, nebo naopak tmu - všudypřítomné.

Není špatně, když nám svět přijde černobílý, jen nesmí být buď bílý, nebo černý.

V šedé lze snáz objevit detaily, stíny, podstatu. Sorry červená, víš, že tebe zbožňuju nejvíc.


reKLAMY

22. května 2015 v 11:04 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Kofola přišla s další vtipnou reklamou, jak už je u této značky ostatně zvykem. Už od dob prasátka se zahnutýma zubama se tak nějak počítá s tím, že reklama na další sezonu bude originální, pobaví a všichni ji budou znát a mluvit o ní.

Ale doprdelekurvarezavejdrát co je vtipnýho na Fofole? Chápu, že zdánlivě hnusnej čokl s předkusem působí roztomile a vtipně, kor s patáliema, který provádí a chce to napravit právě Kofolou. Ale originální to není žádným coulem, protože všechny tři verze defacto představují dávno známé vtipy a navíc ještě předtím byl slavný Ftefan.

A co mě přijde úplně nejtrapnější? Právě ona Fofola. Protože, doprdele, každej šišlající tvor, i kdyby měl předkus o rozměrech bagrový lopaty, by K vyslovil v pohodě jako K, takže proč kurva Fofola?

Netvrdím, že se mi reklama nelíbí, ale od Kofoly mi to přijde po loňský NEŘEŠ kampani, která byla nejvíc boží, jako slabší odvárek, o kterým se sice taky mluví, ale jak je u mě známo, roztomilejma zvířátkama a dětičkama si mě v reklamě nezískáte. Takže úplně stejným způsobem mě domrdává třeba reklama od GE s kocourem "mňauvajs", nebo Kofolácký zlatý prasátko, který se za těch několik let tak nechutně okoukalo, že snad i ten Alzák mi začíná bejt sympatickej.

Ne, s tim Alzákem už to bylo moc.

Retro okénko #19

17. května 2015 v 15:49 | Pukavčí syn |  Retro okénko

O Bjork jsem dlouhou dobu slýchával jen díky žertům a vtipným parodiím jejího hlasového projevu. Až během let 2007, kdy u nás doma největší podíl televizních programů tvořily hudební stanice, jednou z nich slovenský MusicBox, kde diváci sami určovali, co bude hrát, jsem poznal jednu z jejich písniček.

Její písničky jsou vážně jinde, než pro mě do té doby známej pouze mainstream a i když nejde vyloženě o můj šálek kávy, její písničky jsou sakra dobrý.

Teprve nedávno jsem zjistil, že Bjork je z Islandu, což vzhledem k vlajce, lze považovat za další severskou zpěvačku, která si mě získala. Jasně, zjevně nebude mojí oblíbenkyní jako NONONO nebo MO, ale je to další důkaz vysoko postavený úrovně severský hudební scény, pro kterou mám přirozenou slabost.


Červený trpaslík

16. května 2015 v 12:13 | Pukavčí syn |  Blog

Když se po mnoha letech obnovilo natáčení seriálu Dallas, všichni telenoveláci si zesrali textil a těšili se na další podpásovky od JR. Výsledek? Nebýt smrti herce, který ztvárnil právě JR, tak by kolem toho nebylo takový halo a seriál by upadnul do podprůměru - ostatně jako Dallas celej.

Sněženky a machři. Legendární česká klasika, kdy český filmy měli onu posvátnou atmosféru, dík kterým je všichni znají nazpaměť a citují hlášky, kterým se ostatní automaticky zasmějí. Pokus o comeback po pětadvaceti letech? Důkaz toho, jak se smysl českých filmů a vlastně celýho národa změnil, což vyústilo v chabou snahu o zarytí dalších hlášek do našich hlav - bezvýsledně.
"Tyhle filmy baví jenom učitele tělocviku."

V podobným stylu pokračoval i Červený trpaslík, obnovený po deseti letech od natočení poslední série. Série Zpátky na Zemi stála za vyližprdel a spíš než jako typický britcom, působila série jako telenovela, ve který se občas nuceně zahláškuje, aby to bylo jakože vtipný - trpaslíkovský. Nebylo to ani jedno. Korunu tomu nasadila absence sitcomovýho smíchu, kterej ačkoliv moc nemusim, k Red Dwarf prostě patří. Narozdíl třeba od Kroku za krokem, Dva a půlem chlapa nebo Dvou socek, nezní publikový smích za každou druhou větou.

Jasně, fanoušek RD tak nějak shovívavě, z úcty k předešlým sériím, devátou řadu uznal a potěšila ho snaha o návrat. Určitým způsobem bylo sympatický vidět vrásčitý hrdiny zase na scéně. Ale stejně si každej musel napravit chuť Pistolníkama z Apokalypsy nebo Karanténou.
"Co provedeme s devátou řadou pane Filuto?
Ale to by asi nešlo! Kdo by to potom uklízel?"

O další tři roky později, roku 2012, se RD dočkal další série. A už pouhý výčet epizod, jejichž počet čítal šest, byl známkou toho, že Trpaslík je zpátky takovej, jakýho si ho pamatujem. Jakýpak tři epizody, který na sebe přímo navazujou, aby dohromady utvořily jakejsi celovečerák.

Desátá série byla dokonalá. Člověk jakoby se vrátil v čase a jen pokračoval od Sympaťáků dál. Nic nenasvědčovalo tomu, že uběhlo už třináct let. Každá epizoda měla svoji atmosféru, svůj děj, svůj humor a jen lehce navazovala na tu předešlou. TO JE TRPASLÍK.
Desátá série moc potěšila. Ale stejné nadšení bych měl i z tašky.

Už během loňskýho roku vyvěraly na povrch informace o tom, že by se měla točit jedenáctá řada, ale...evidentně z toho nějak sešlo, protože v posledních dnech se zase kumulují zprávy o potvrzení dvou sérií - tedy jedenácté a dvanácté. Po pravdivosti těhle tvrzení se nepídím. Buď budu (snad) mile překvapen, nebo Trpaslík skončí v nejlepším možným světle - tak, jak si to řikalo v roce 99 mnoho dalších fanoušků.

Červený trpaslík má pro mě navíc zvláštní hodnotu - dost osobní, takže to pro mě není "jenom" brilantní komediální seriál, ale pojítko s bratrem, s mojí první kalbou a první kocovinou. Bylo mi tehdy třináct, když jsem se zpráskal pivem, šáněm, rumem, vodkou, becherem a ještě něčim. Dobytek, já vim, ale prostě jsem musel od všeho aspoň koštnout.

Další den, kdy byla úroveň mojí dehydratace 45%, schopnost vybavit si noc 2% a faktor studu 91%, jsem probudil bráchu, pověděl mu, že se mi do hlavy vecpal bagr a teď tam hrabe. Pověděl základní fígle proti kocovině a pozval mě k sobě. Cestou přes město se mě optal, jestli znám Červenýho trpaslíka. Neznal jsem ho a tak měl brácha okamžitě jasno o programu. Představil mi epizodu Poslední den. Měla to být brána pro pochopení kocoviny a pro objevení božího seriálu a taky se tak stalo.

Trpaslík mě tak doprovází životem od mojí začínající puberty až do dnes. Nejednou posloužil jako príma téma na seznámení, na prolomení ledů, nebo jenom jako zdroj úžasných hlášek, který společnost u stolu metala jednu za druhou a řezala se smíchy.

Nevidím, neslyším

14. května 2015 v 12:16 | Pukavčí syn |  Téma týdne

TT Ale mě to nezajímá

Už to bude půl roku co jsem se vymanil z ruchu Prahy a odstěhoval se. Přesto matičku měst občas navštívím. I těch několik dní měsíčně, které tam trávím, stačí k ověření si, kolik lidí má klapky na očích a nic je nezajímá.










Do jistý míry schopnost ingorovat všechno kolem sebe obdivuju, ale jít bezhlavě za svým cílem, ať už je to práce, mekáč, nebo tramvaj, bez ohledu na další účastníky provozu na chodníku, už ne. Zejména v centru a na rušných místech, jako třeba ÍPák a Anděl. Kolikrát jsem na Pavláku čekal na tramvaj a byl svědkem, kterak spěchající lidi o sebe navzájem zakopnou, narazí do sebe, ale omluvné slůvko jako by se vytratilo ze slovníku a bylo nahrazeno "kam čumíš krávo", nebo "dávej bacha debile".











Díky všudypřítomným bezdomovcům a smažkám, jenž jsou imrvére sjetý nebo opilý, se pražští občané naučili ignorovat i ležící tělo na chodníku, kdy je jedinec automaticky posouzen jako krabičákem zlitej týpek.

Když mi bylo 11 let a já s kamarádem rebelil na eskalátorech v metru, kdy jsme se klouzali po zábradlí, tak jsem zavadil o cosi kovového, převalil se a začal padat po ostrých jezdících schodech. Naštěstí umím padat, takže se mi nestalo nic vážného, kromě poškrábaných zad a lehce rozřízlýho kotníku, ze kterýho chcala krev. Dobelhal jsem se pod jezdící schody a lehnul si. Kamarád ke mě přispěchal a ověřoval, zda jsem při vědomí. V lehkém šoku jsem ležel a pozoroval dav lidí, který se hrnul z metra a jen se podíval, jak tam ležím a dál pokračoval v cestě. Až ta úplně poslední paní se pozastavila a optala co se stalo. Zavolala záchranku, kontaktovala rodiče a ještě toho večera volala znovu, aby se ujistila, že vše dobře dopadlo. Na tu paní do dnes s úsměvem vzpomínám.














Nejsem proti tomu, když je člověk soustředěný, ale sobecky ignorovat všechno kolem sebe a dělat, že nic nevidím a nezajímá mě to, to je sakra špatná vlastnost.

Jasně, ono když se skloníte k někomu ležícímu, tak jste okamžitě středem pozornosti tupě zírajících ovcí, což nemusí být dvakrát příjemné, ale ten pocit, kdy někomu pomůžete, byť jenom na záchytku, za to stojí, než si potom říkat, co když nebyl jenom opilej, potřeboval vážně pomoct a teď už není mezi námi.

Teprve ve chvíli, kdy je u celé situace sanitka, policie, nebo jiné blikající vozidlo a chlapíci v reflexních vestách, si najdou lidi čas se zastavit a zajímat se. Stejně jako v mým případě, kdy jsem se válel pod eskalátorem.

5150, Rue des Ormes (2009)

13. května 2015 v 12:35 | Pukavčí syn |  Recenze

Z minulých článků si ti, kteří nejsou líní přemýšlet, mohli odvodit, jaký žánr hororů mám rád. Ale pro jistotu. Nebaví mě masakry, ve kterých je víc krve než v nemocnicích, nechuťárny, ve kterých přežiješ jen absolvováním všelijakých výzev a nebaví mě ani lekačky, vymítání a další bezpříběhový sračky. Potřebuju děj, příběh, tajemno, ani nějaký to nadpřirozeno neuškodí a především hlubší smysl. To je potom lahoda pro můj adrenalinem nacucanej mozek.

Na světě je jeden jediný horor, který můžu vidět každý rok a stejně mi z něj běhá mráz po zádech. Každý rok, když začnou běžet závěrečné titulky, tiše sedím, dumám a přemýšlím nad oním "proroctvím", které je páteří filmu.

Na Rue des Ormes jsem se během minulých let díval se třemi lidmi a byl jsem docela zklamanej, když jsem byl v místnosti jedinej, kterej byl z toho filmu vychcanej. Zrovna minulý týden, po odstupu času, jsem se díval znovu, pečlivěji, a hledal, jestli je film opravdu jen lepším průměrem a já jsem fascinovanej něčím, co ostatní nevidí, nebo je fakt tak boží a jen diváci nejsou schopni odhalit jeho podstatu.

Asi záleží na tom, zda člověk umí hrát šachy, protože výše zmíněná trojice, se kterou jsem film viděl, ze šachů ví jenom to, že kůň táhne do elka.

Neni mi líto, že nemám s kým slintat nad osudem Yannicka, z jinýho úhlu s otevřenou tlamou zírat na "smysl" náboženství, nebo při titulkách přemýšlet, jaká je "pravda".
Rue des Ormes je pro mě i po šesti letech nejoblíbenějším hororem, možná jen drsnějším dramatem a budu ho lidem kolem sebe vnucovat tak dlouho, dokud nenarazí na šachistu, kterej mě pak poplácá po rameni a řekne: "Ty píčo, to byl kurva dobrej film."




Mrkni na to!!! / Jestli nemáš do čeho píchnout... / Na vlastní nebezpečí!

Nejpřirozenější baterie

9. května 2015 v 11:16 | Pukavčí syn |  Téma týdne

TT Člověk na baterky

Řád a systém. Pomůcky, které společnosti usnadňují život. Pomůcka, jež se snaží vymanit chaos z našich životů. Poslední dobou má ale spíš opačný efekt, neboť pod tíhou zrychlujícího systému nikdo nestíhá nic. Maximální soustředěnost na povinnosti, které máme v paměti, nebo v diářích a mnohdy je tam nosíme zapsány i několik týdnů dopředu.

Z našich životů, které stále více ovlivňuje moderní technologie, se vytrácí smysl pro lidskost, spontánnost okamžiku a stávají se z nás humanoidi, jejichž jediným cílem během dne je, odpracovat směnu, projet facebookovou zeď, zaplatit složenky a ukuchtit si rychlou večeři. Zbytek volného času zabijeme u počítače, kde se znovu připravujeme na práci, nebo u televize, kterou vnímáme jako určitý ventil odpočinku, ale právě naopak, televize do našeho vědomí a podvědomí chrlí další a další informace, které nás akorát zatěžují.

Neuděláme si čas na procházku za slunného dne. Na kolemjdoucí lidi hledíme s nepřátelským odstupem a ženeme se jen za svým.

Tvrdí se, že dnešní urychlená doba jiný styl života nepřipouští. Ale málokdo si uvědomuje, že onu urychlenou dobu tvoříme my sami a stejně, jako jsme se do ní sami vehnali, můžeme se z ní zase vymanit. Stále narůstající tempo a tlak ze stran společnosti nelze vydržet. Sice na to pomalu zapomínáme, ale pořád jsme "jen" lidi a měli bychom se ze života víc radovat. Vypojit ony pomyslné baterie a žít zase jednou srdcem - tou nejpřirozenější baterií.

Protože 17Y

9. května 2015 v 0:25 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Společnost hloupne.

Asi to nejde říct s nějakou velkou jistotou takhle narovinu, ale posledních pár let mě k tomuhle názoru nekompromisně vede.

Za viníka můžu shledat třeba rostoucí materialistickou touhu, nebo stále rozšířenější techniku jako třeba chytrý telefony, tablety, počítače a sociální sítě na nich. Lidi pořád víc tupě zíraj do zářících displejů, ženou se za prací, za prachama a za hromadou dalších píčovin. Někdo by mohl argumentovat, že dnešní doba si to tak žádá, ale doprdelekurvarezavejdrát, my určujeme jaká je dnešní doba, takže to dopíči máme ve svých rukou, takže jestli někomu vadí dnešní hektická doba, tak by se jí neměl podřizovat, protože, LOGICKY, když by tak učinili všichni, jinak by to prostě nešlo.

Ale nééé, tuhle chce jeden víc než druhej, načež třetí chce ještě víc a protože prvnímu pak přijde, že má vlastně málo, tak chce předehnat toho třetího a takhle se neustále zvyšuje ona pomyslná laťka. Jsem jenom zvědavej kdy z toho všem hrábne a já se budu náramně smát.

Budu se smát, protože já fakt nikam nespěchám. Za ničim se neženu. Jasně, asi nebudu nikdy bohatej, vozit si zadek károu a defacto celej život budu platit nájem, abych měl kde baštit, spát a souložit, ale já k životu víc nepotřebuju. Jsem skromnej a bez žaludečních vředů.

Když kolikrát vidim svoje bejvalý spolužáky, že se div nesedřou z kůže, aby se (podle mýho měřítka) luxusně zaopatřili, tak si ťukám na čelo. Radši budu mít víc volnýho času a užívat si ho, než abych ho většinu "zabil" prací a zbyteček volnýho času se akorát užíral tim, že jsem toho vlastně hromadu nestihnul a hromadu dalšího při tom plánoval.

To by byla jedna věc co mě sere. Teď k tý druhý, a sice k tý narůstající demenci.

Přijde mi, že dnešní děcka vůbec nechtěj přemejšlet. Ale jakože fakt VŮBEC. Člověk jim může navykládat sebevětší lejna s karamelovým cukrem a oni se nad tim nezamyslej. Neřešej, jestli to dává nebo nedává smysl. Neni jim divný, že to třeba úplně postrádá logiku, pač se to tluče s druhým tvrzením. Oni totiž nemaj chuť vynaložit ten ždibíček energie na to, aby si zkusili dát dohromady, jestli 2 a 2 jsou fakt čtyři. Někde prostě slyšeli, že je to 18 a tim je to pro ně posvěcený.

A že přemejšlet nechtěj neni jenom můj výmysl. Značná část děcek a nejen děcek, totiž sama statečně přizná, že ani přemejšlet nechtěj. Jasně, někdy to neni zrovna prdel nacházet v něčem smysl, logiku, nebo se dopídit k nějaký podstatě čehosi, ale kam se asi naše společnost dostane, když bude všechno všem jedno?

Jako nejodstrašující příklad za všechny uvedu svoji ex, která do svých devatenácti let věřila vtípku svého otce, že mraky na obloze jsou díky továrním komínům. Že ty chomáčky dýmu, který se linou třeba z Temelína nebo Prunéřova, fungujou jako zdroj oněch oblak na obloze, ze kterých někdy třeba prší. Vůbec jí nenapadlo se zamyslet nad tím, proč je někdy celej den zataženo a jindy tři dny úplně jasno. To si jako myslela, že když je jasno, tak se nikde nemaká a naopak na podzim, kdy bouřka střídá plískanici, tak makaj všichni vostošest? A že třeba v patnáctým století, kdy lidi neznali ani páru, neexistovaly mraky vůbec, protože nikde nebyly komíny? ...........a kdyby jí to Pukavčí syn nevysvětlil, věřila by tomu šťastně až do dnes.

Když náhodou nerozumim nějakýmu slůvku, ať už někým vyslovený, nebo někde přečtený, hned se musim dopídit jeho významu. Nebudu přece jako peciválové z dnešních devátých tříd, který to radši odkejvaj, aby měli klid a defacto neporozuměl tomu, co jim dotyčnej chtěl říct.

A vy, co se trochu orientujete v YT komunitě a v komentářích, všimli jste si někdy, kolika lidem vůbec nedochází dvojsmysly nebo třeba obyčejný vtipy? Kdy např. jutuber udělá něco "špatně" za účelem vtipu a nějaká lama na to hned upozorňuje, aniž by se zamyslel nad tim, jestli třeba právě tohle není vtip? Radši to vezme smrtelně vážně a pak se ještě do krve hádá s někym, kdo mu zdvořile vysvětlí, že šlo o vtip? Takový lidi musej mít fakt príma život. (pozn. to byla ironie, kdyby někdo chtěl komentovat)

Mě baví přemýšlet, dumat, konspiračně teoretizovat, hledat ve všem smysly a nesmysly, nejrůznější skulinky, jak z čehokoliv vybruslit, hledat porozumnění proč někdo udělal to či ono. Užívám si vyvracení zdánlivě logickýho podložením daleko logištějšího. Vyloženě nad tím duševně masturbuju a je to fakt boží pocit. Uvědomuju si, že jsem v tomhle možná decánko přes čáru, ale furt mi přijde přínosnější dumat nad tím, proč ze dvou prostřední upad´, než koukat na proti sobě jedoucí vlaky a pak se divit, že se srazily.............a do smrti nepřijít nechtít přijít na to, proč vlastně.

Chocky

8. května 2015 v 23:02 | Pukavčí syn |  Recenze

Začít chválou na autobiografii vůbec nevypovídá o mým literárním zájmu. Netvrdím, že by mě poutavý popis něčího života nemohl bavit, ale mým šálkem kávy je sci-fi. Nejraději mám sci-fi z osmdesátých a devadesátých let, takže v budoucnu určitě vychválím něco z Vesmírných odyseí nebo Nadací.

Pro dnešní článek jsem si ale vybral příběh o mladém chlapci, který trpěl zprvu domnělou nemocí, později duševní poruchou, ale nakonec se ukázalo, že měl určitou schopnost vnímání.

Chocky byla jedna z vůbec prvních knížek, které jsem četl a byla zatím jedinou, kterou jsem přečetl za jediný den. Zaprvé proto, že je relativně krátká, zadruhé proto, že je velice poutavá.

Mladý chlapec Matthew, který si zdánlivě povídá sám se sebou, čímž začne děsit své rodiče a později okolí, rozpoutá hotovou smršť událostí, ve kterých figurují specialisté z oboru psychologie a později i vládní a nadvládní organizace. Matthew si nepovídá sám se sebou, ale s bytostí, pro ostatní neviditelnou, která si říká Chocky. Bytost, která není z našeho světa zkoumá chování lidí a "napojí" se právě na onoho chlapce, který ji slouží jako pojítko s naší civilizací a společností.

Příběh má zprvu takřka hororovou atmosféru, ale když se začnou tajemné události vysvětlovat, zrodí se z toho čisté sci-fi. S nadsázkou řečeno se jedná o takový příběh s E.T.em v nehmotné podobě, kde nechybí ani výše zmíněná vláda, která jak bývá známo, chce všechno akorát zabít, rozpitvat a prozkoumat - prostě svou metodou - bez možnosti přistoupit na nenásilnou formu.

Na celé knížce mě zamrzel akorát konec, kdy je běh událostí popsán ve strašně rychlém sletu, kdy je během "deseti stránek" vysvětleno a dořešeno vše, co předchozích několik desítek stránek úspěšně budovalo. Konec příběhu tak na mě působil odfláknutým dojmem. Rozhodně ale považuju Chocky za sympatický sci-fi, kterým si lze zpříjemnit minimálně jedno sychravý odpoledne.

Chocky (1968)
John Wyndham
126 stran
sci-fi / fantasy