Duben 2015

...a pod kloboukem oko

30. dubna 2015 v 12:57 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Klobouk dolů... Jdou na to opravdu hodně chytře, vlastně až rafinovaně.

Kdo je má v piči, má v piči a lze tak očekávat slaboduchost a uzavřenost jak eventuálnímu problému, tak i potencionální ochraně.

Kdo to řeší a hledá, čerpá informace, prohlíží obrázky, pročítá fakta, tak ty se mu zarývají do vědomí a podvědomí. Lze tak očekávat neustálé dumání nad tím či oním, hledání logiky a smyslu ve všech možných skutečnostech a tím pádem i potencionální budoucí oddanost.

Všechno co se vygůglí, dává příliš velkej smysl a propracovaně do sebe zapadá. Není to sice práce na jeden večer, ale vytvořit harmonogram událostí, symbolů, sepsat seznam podprahových písniček, sestříhat podprahové scény z videoklipů, filmů, reklam, není úplně takový problém.

Pak to vypadá, že se vše skutečně tak děje, jak bylo předpovězeno, nebo jak je po staletí předurčeno a člověka zachvátí strach. Takový to mrazení po zádech a staženej žaludek.

Můžeš si říct, že se na to vysereš a nebudeš tomu věřit, budeš všechno ignorovat, ale vždycky nějaká špetka v tobě bude šeptat "co když...".

Všichni už jsme to jednou ochutnali...a tu chuť nezapomeneme.

Stejně už dávno propadáme jejich vlivům a žijeme, jak je zapotřebí. Možná ne jako jednotlivec, ale jako člen skupiny a skupina samotná, ano. Akorát se teď o nich víc mluví a používá se k tomu termín Ilumináti.

A jen tak btw, lidstvo jako takový potřebuje mocenskej řád. To si myslím já.


Backcountry (2014)

29. dubna 2015 v 19:46 | Pukavčí syn |  Recenze

Zase budu nějakej čas rád za Českou přírodní krajinu, ve který se skrývá minimum nebezpečí. Že to nejděsivější, co v noci ze stanu zaslechnu bude cupitající ježek, nebo padající větev.

Horor Backcountry je sympaticky nenáročnej, nenákladnej a přesto propracovanej film. Dvojice hlavních hrdinů, který žerete všechno, od zpívání si v autě, přes hádku, až po strach o život. Kanadská příroda, která uchvátí svou krásou a rozmanitostí.

K těmhle realistickým prvkům, který vás pohltěj, připojte onu hororovou dějovou linku, kde navíc dlouho netušíte, jestli smrt přijde ze strany trochu pošahanýho turisty, nebo z přírody samotný.

SPOILER
Tak trochu jsem čekal, že oním nebezpečím bude právě pošahanej cizinec, kterej se po nečekaným setkání vrátí během jedné z nocí a dvojici zneužije a pak zamorduje. Ale film si ponechával v rezervě ještě jeden trumf, a sice přírodu a zvěř samotnou, takže když se nakonec největším zlem ukáže "obyčejnej" medvěd, člověk je do realistickýho děje vtaženej ještě víc a po celej dramatickej konec si říká, že ,,tohle se klidně může stát i mě".
KONEC SPOILERU

Herecký výkony, uvěřitelnost příběhu, hudební proložení a kamera, to jsou v tomhle kanadským filmečku do mrtě vyšperkovaný prvky, dík kterým si Backcountry zaslouží můj velkej respekt a jedno z předních míst na mým pomyslným stupínku top hororů. Bylo hodně příjemný upustit od trendu posledních let, kdy se hlavní děj opírá o opuštěnej dům, schízu, pomatený dítě, nebo litry krve.


Mrkni na to!!! / Jestli nemáš do čeho píchnout... / Na vlastní nebezpečí!

Zelený list

28. dubna 2015 v 19:19 | Pukavčí syn |  Blog

Dlouho jsem o tom mluvil, dlouho jsem po tom toužil. Dlouho jsem neměl kde, dlouho jsem neměl co.

Párkrát mi v sáčku od jedničky zůstalo semínko marihuany, ale vždy jsem je jen střádal pro někoho, kdo má prostředky na to z nich vypěstovat další nálož chutných paliček. Nyní, dík moravské krajině a prakticky neomezenému přírodnímu prostranství, bez obav ze zcizení, nebo odhalení, zasadil jsem si dvě semínka, který jsem škudlil už od zimy.

Za život jsem pěstoval několik obyčejných domácích kvítek, která ale vždycky skončila uschnutím. Když jsem trochu dospěl a pěstoval kaktus, ani tehdy se můj květinářský um neprojevil - kaktus uhnil. Zvířátkům jsem dlouhou dobu věnoval podobnou péči, s výjimkou Myšáka Krysáka Barneyho.

Ale teď. TEĎ!! Teď, po vyhulení půl kila trávy za svojí huličskou kariéru, jsem odhodlanej věnovat již rostoucím fešandám tolik péče, kolik budou potřebovat. Budu si k nim sedat při zapadajícím slunku, předčítat z Receptáře prima nápadů, zpívat rýmovačky typu Na podzim se musí sklidit zelený list, od Švihadla a hladit jejich lístečky.

Motivace je totiž dostatečně velká. Odměna za tuhle veškerou péči v podobě aspoň dvoucentimetrových paliček, který voňej lahodnějš než guláš od maminky a navozujou pocity štěstí srovnatelný s mrdem, je prostě boží.

Snad nikdy jsem se tolik netěšil na podzim.


Mumford & Deers

27. dubna 2015 v 13:31 | Pukavčí syn |  Blog

To je jednou zase jutuberská komunita strašně inteligentní. Jedna skupina nenásilnou a prakticky nekritickou formou konstatuje fakt, že hudební uskupení Jelen je českou verzí Mumford & Sons a skupina druhá, za položení vlastního života, brání lesní zvěř před porovnáváním s jejich, zřejmě, idoly.

Já na Jelen přišel až díky písničce Co bylo dál, takže jejich zrod šel sympaticky mimo mě. Když jsem projížděl jejich další tvorbu, první co jsem si řekl bylo, ,,vždyť to jsou kurva mamfordi" a pak jsem v komentářích objevoval, že tenhle názor má víc lidí.

V dnešní době, kdy každej kopíruje každýho a v hudební branži existuje víc cover verzí než originálů, mě to nepřekvapuje, ba ani nesere (jedinej vojeb je Run Run Run od Kelly Clarkson). Dostávaj mě ale ty zastánci Srneček, který jako by snad ani nechtěli připustit fakt, že je tam nějaká podobnost. A doprdelekurvarezavejdrát tam to neni jenom podobnost. Jelen je prostě do mrtě vychytaná kopie mamfordů. Od hudby, přes texty až po vizáž a videoklipy.

Ale nestěžuju si. Mamfordi fušujou do tak sympatickýho hudebního žánru, že mi česká obdoba vůbec nevadí a naopak jí uvítám. Ale žádnej lesní fanatik mi nebude diktovat, že srovnávání v tomhle případě není košer.

najdi 5 rozdílů

Chef (2014)

20. dubna 2015 v 11:37 | Pukavčí syn |  Recenze

Z prostředí kuchyně jsem ještě před Chefem viděl jen dva filmy. Jeden emerickej, druhej francouzskej.

Ten emerickej, Koření života, jsem koštnul především kvůli šukézní Catherine Zeta-Jones, ale to bylo na tom filmu jediný koukatelný. Scénář strašně jednoduchej, humor nucenej a slaďárna, co by hlavní děj, tuctová, takže nevr mór.

U francouzský, Oui, šéfe!, jsem měl větší očekávání, protože mám všeobecně zažitý, že z Francie proudí dobrý komedie...rozhodně lepší než z emeriky. Znovu jsem doufal, že hlavní hrdina bude zárukou kvality, ale stejně jako Catherine, i Jean Reno nemohl utáhnout film sám. Tuhle téměř bezpříběhovou srágoru dovršil Michael Youn, kterej mi byl tak ukrutně nesympatickej, že jsem neměl chuť ani film dokoukat.

Ale teď přichází ta pecka. A dokonce z emeriky. Chef.

Hlavní hrdina Jon Favreau nezklamal. Toho herce totálně žeru a do role šéfkuchaře, kterej čelí kritice a zadutýmu řediteli restaurace, sednul jak prdel na hrnec.

Konečně film z prostředí pánviček a panenských olejů, kterej mě bavil. Filmu nechybělo vůbec nic, od kulinářských fíglů, přes pocit selhání jak v profesní tak osobní sféře, povedenej humor, až po "dojemnou" story s rodinou, ve který figurovala prcina Sofia Vergara. Co víc si přát.

Konečně komedie, ve který nebyl nucenej humor a která byla realistická. Jakožto divák jsem věřil každý scéně, že se skutečně může stát, což mě hodně potěšilo.

A navíc jsem konečně trochu pochopil princip tweetování.




Mrkni na to!!! / Jestli nemáš do čeho píchnout... / Na vlastní nebezpečí!

Zlaté ruce

15. dubna 2015 v 14:17 | Pukavčí syn |  Recenze

Pokud máš pocit, že je všechno proti tobě a to, na čem trváš, nedokážeš, tak si vraž facku svojí pravačkou a upaluj pro knížku Zlaté ruce. Příběhem a životní motivací nabitá story úspěšnýho černocha Bena Carsona kterej navzdory všem nezdarům, jako absence fotra v životě, neovladatelná agrese a v neposlední řadě černá pleť, která v devadesátkách byla v emerice kurva problém, dosáhnul svýho a to především díky píly a zodpovědnosti.

Člověk se může cejtit v sebevětších sračkách. Může se vymlouvat na fialový hovna, ale nic z toho nebrání v dosažení stanovenýho cíle. Rodiče do mě píly a zodpovědnost hustili od mala, stejně jako černá matka hustila životní moudra do svýho synka. Naštěstí malej černoušek nabral víc zodpovědnosti k životu než já a tak si teď vesele utírá zadek stodolarovkama a mozkovejma blánama, zatímco já jen hledám výmluvy, proč ještě pořád neřídím tramvaj.

Kniha Zlaté ruce je opravdu krásně napsaná, obsahuje stručnější, ale neméně pestrý výčet z dětství "hlavního hrdiny", někdy trnitou, jindy máslem pomazanou, cestu za vytouženou prací, profesí a povahou. Doporučil bych jí všem, kteří občas v životě tápou, přepadne je pocit, že je vše nad jejich síly, nebo jen chtějí vzdát každodenní boj, který je vyčerpává a ono slíbené ovoce, ne a ne sklidit, protože...jednou dozraje všechno. Zlaté ruce tuhle myšlenku popisují za jedno přečtení stokrát líp, než se moji rodiče snažili po několik let.


Nechybí ani detailní popis mnoha operací, které Ben prováděl, z pohledu lékařského i osobního, což dodává příběhu na famózní atmosféře.

Zlaté ruce (1995)
Cecil Murphey, Ben Carson
203 stran
naučná literatura / autobiografie


Retro okénko #18

9. dubna 2015 v 14:00 | Pukavčí syn |  Retro okénko

Posloucháš jenom mainstream, popík, Kelly Clarkson a tu všelízací děvku Miley Cyrus?, ptal se mě nedávno zástup fanoušků, který mě i přes anonymitu poznali na ulici.

Víte, další RO bude triplový a tak dokážu, že jsem vskutku multižánrový posluchač, ne-li přímo požitkář.

Psal se rok 1994, Pukavčí syneček měl teprve tři roky, takže pochopitelně na tuhle pecku narazil o pár let později. A ano. Vděčí za to Alimu Džíííí. RESTECP!

Psal se rok 2006 a Pukavčí synek poprvé fotil svoje vejce na občanku. Teprve až při druhým focení narazil na tuhle klasiku od Irie Révoltés a...ano...i za další klasiku vděčí svýmu oblíbenýmu báru, konkrétně barmance L., která rovněž Rebelles objevila čerstvě, takže ji sjížděla prakticky při každý směně, čimž mi dělala neskutečnou radost, pač...ty cecku...neni lepší song při popíjení točenýho Kozla čepovanýho od kozatý barmanky a kouření brčka s kozatou kámoškou V.
Rebel vole!

Psal se rok 1999 a svět se třásl kvůli Y2K, ale kdo slyšel tuhle písničku, hned se hodil do klidu. Dospělý Pukavčí syn ji objevil v roce 2011 a okamžitě se stala jako relaxačním ventilem.

Není výživnější písničky, při který zavře oči, zaposlouchá se do BOŽSKÝHO hlasu Andrea Bocelliho a "vypne".

Il miglior video su Internet.

....................... :-)

Trocha krve neuškodí

9. dubna 2015 v 12:50 | Pukavčí syn |  Blog

Takovou první prezentačkou Pukavčího syna byl neoficiální a subjektivní mač filmů a seriálů. Stanovisko jsem nezměnil, akorát začínám mít víc a víc pochopení pro serošholiky, protože já během posledních týdnů propadnul Upířím deníkům.

Největší fanoušci si budou ťukat na čelo, když teď prozradím, že jsem deníky začal sledovat až od šestý sérky. Jasně, určitě mi uteklo mnoho dějů, postav a naprosto originálních zápletek :))))), ale berme to tak, že jsem si nechal vymazat vzpomínky a před šestou sérií si prostě nic nepamatuju >:DDD.

Upíří deníky jsou v podstatě strašně tuctovej seroš. Přehršel nepřirozeně krásných hlavních hrdinů, vztahovej propletec jak z Ulice, kdy měl každej s někym něco a aby to bylo aspoň trochu neobyčejný, tak do toho naserem upíří krev.

Jasně, takhle to zní lacině, ale...Upíří deníky to fakt uměj podat, že i mě to čapájef a nebýt mnohdy až směšně dramatický hudby pro utvrzení wááá-efektu, tak nenamítnu ani prd. Zatím se mi u jedinýho dílu nestalo, že bych po jeho skončení neslintal po další epizodě.

A tim se vlastně dostáváme zase k onomu mači filmů a seriálů, kdy mají seriály tu (ne)výhodu, že člověk čeká týdny, měsíce, nebo roky, aby pochopil to či ono, což je decánko domrdávající.

"Poslouchej. Začneš se dívat na TVD a pak je na svým blogu vychválíš."


Kělly Clarkson

3. dubna 2015 v 16:00 | Pukavčí syn |  Blog

Lidi, kteří mě už nějakou dobu znají, si určitě zvykli na to, že Kelly Clarkson a Miley Cyrus budu poslouchat, obdivovat, milovat a onanovat nad nimi, dokud mi někdo neusekne uši, neprovede lobotomii, nevyrve srdce a nezlomí ruce. Stejně tak jsem si já zvyknul na to, že v mém nejbližším okolí není nikdo, s kým bych nad touhle dvojkou mohl společně "slintat".

Ale to mi nezabrání v tom, abych pro svou vlastní potěchu, tu a tam nevyšvihnul nějakou fákt povedenou písničku od jedné z nich. Pro dnešní den to bude písnička od Kelly, která...od prvního poslechu ji v mým případě provází dost - sladce řečeno - emocí.

Nejdřív se mi líbila, takže v nedávným článku o novým Kellyiným albu jsem ji i zmínil, ale po pár hodinách, z "neznámýho důvodu", jsem to upravil a zmínil jinou. Pár dnů na to, když jsem se pokoušel hlouběji zaposlouchat do oné písničky, mi dokonce přišlo, že to nezpívá Kelly. Vážně. V týhle konkrétní písničce zní její hlas prostě jinak. Není to Kellyin hlas, jak ho znám a jak ho poznám po první hlásce, kterou vydá. Trochu jsem se po zrodu týhle písničce pídil a ejhle - napsala jí Sia.

Že by právě Sia mohla za to, že nad tou písničkou přemýšlím víc než nad jinou? Pač, ruku na srdce, Sia je prostě jinde a je boží. A že by jenom její psaná slova vedla k tomu, že i Kelly je odprezentuje (odzpívá) úplně ... nezvykle?

Každopádně fůůů. Pár, možná faktických odborníků, spojuje náboj týhle písničky se Stronger, kde Kelly chrlí, jak je prostě nezlomná a blablabla. Jebat. U týhle písničky mi fakt něco nešmakuje tak jak bych čekal. Možná dělám z komára velblouda, ale...zatím tomu budu přiřazovat nějakej háček, na kterej určitě časem přijdu.



Zrcadlo

3. dubna 2015 v 15:00 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Častokrát jsem procházel kolem, ale běh událostí jako by bránil tomu, abych se zastavil a pečlivě se podíval. Abych se zastavil, zaostřil, zkoumal každý detail. Zleva. Zprava. Potom střed.

Proč jsem dřív neviděl tu jiskru? Dřív tam nebyla, nebo jsem si jí nevšímal? A pokud tam nebyla, dík komu tam teď je?

Zlatavá jiskra mihotající se v hřejivě modré. Tak poutavá. Živá. Opravdu živá.

Jsem za ní vděčný a jsem vděčný tomu, kdo ji zažehnul. Kéž nikdy nezhasne.