Můra

12. listopadu 2014 v 16:00 | Pukavčí syn |  Povídky

Slunce už zapadlo, vítr utichnul a vzduch se začal pozvolna ochlazovat. Jasné barvy trávy, stromů a květin postupně šedly v zesilujícím šeru. Okolím znělo jen šplouchání nedalekého potoka.
Když šero vystřídala tma a na nebi se začaly objevovat hvězdy s vycházejícím měsícem, z dutiny blízkého ořešáku vylezla můra a rozhlížela po okolí. Protáhla si svá šedohnědá křídla a vzlétla. Kmitání křídly střídal volný let, kdy se položila na chladný vzduch, aby se mohla plně kochat okolím. Stín ořešáku, na který dopadal jas měsíce, vytvářel v rosící se trávě nádhernou siluetu. Všimla si toho i můra, která klesala na zastíněné stéblo trávy hned vedle uzavřeného květu sedmikrásky.


"Ach." povzdechla si můra. Zaposlouchala se do šumu potoka a šustění listí v lehkém nočním vánku.

"Aaach." povzdechla znovu.

Toho si nemohla nevšimnout vedle rostoucí sedmikráska a lehce pootevřela svůj květ, aby zjistila, kdo u ní tak nešťastně vzdychá. Všimla si šedohnědé můry sedící na stéble vlhké trávy, zírajíc na hvězdy, a co chvíli sklopujíc hlavu k zemi.
"Proč je smutná?" říkala si sedmikráska a dál tiše můru pozorovala.
Lehký noční vánek foukl okolím a zamrazil sedmikrásku na květu, až se zatřásla, čehož si všimla můra.

"Proč jsi nezůstala zahalená?" ptá se můra.
"Zaslechla jsem tvé povzdechy."
"Ach..promiň."
"Proč jsi smutná?"
"Vždy k ránu, když se chystám ke spánku a vidím, jak se kolem rozlétají motýli, berušky a včely, padne na mě, že nezažiju tu denní nádheru. Že nikdy neusednu na žádný květ. Nikdy neochutnám pyl." sdělila můra a znovu si povzdechla.
"Usedni na mě." pobídla ji sedmikráska.


Můra opatrně přešla přes stébla trávy až k sedmikrásce a hleděla ji do květu.

"Ach. Nikdy jsem neviděla můru takhle zblízka." řekla nadšeně sedmikráska.
"Já nikdy neviděla rozevřený květ. Je tak voňavý. Tak čistý."
"Tak usedni."

Můra opatrně usedla na květ a tělem ji projela příjemná energie až se usmála. Sedmikráska lehce sevřela svůj květ, aby k sobě můru přitiskla.

"Jsi tak..jiná." pravidla rostlina.

Pod lehkým vánkem se z ořešáku spustil list a skrz mezeru ve větvích na můru se sedmikráskou prosvitl měsíční jas.
V tichosti, užívajíc si něčeho nového, zůstaly spolu takhle až do rána, prohlížejíc si navzájem svá křídla a květy.

Když hvězdy z oblohy mizely pod rozednívajícím nebem, můra cítila nutkání odletět.

"Neodlétej. Zůstaň tu se mnou a pozoruj den." prosila sedmikráska.
"Nemohu zůstat. Takový je řád. Den není určený mě."

"Ach.." povzdechly společně.

Můra vzlétla směrem k dutině ořešáku, ale jestě stačila na květinu zavolat: "Pamatuj na mne při záři hvězd. Vrátím se."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kath Kath | Web | 12. listopadu 2014 v 21:11 | Reagovat

Nevim čim to je.. fakt ne ..
..že mi tohle krááásný psaní ..připomíná naše mistečko u nás v zahradě.. a že ta můra mi připomíná mě, a sedmikráska mi připomíná tebe
Prostě uplně vidim tu scénu.. to místo..
mimochodem je to faaaakt hezký <3 mistama je to na ukapnutí slzy:') a taky ..citim v tom hodně metafor a taak .. asm (y) ^^ :*

2 pukavcisyn pukavcisyn | 13. listopadu 2014 v 15:46 | Reagovat

bingou!! ^^ (y)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama