Listopad 2014

Retro okénko #8

30. listopadu 2014 v 20:40 | Pukavčí syn |  Retro okénko

Devátá třída základní školy a každé ráno mě před odchodem z bytu potěšila tahle písnička od mé tehdejší velmi oblíbené Gwen Stefani (teď už je stará). Jo, před češtinou v osm ráno to sympaticky nakoplo. Cool.



Jépčá

27. listopadu 2014 v 15:30 | Pukavčí syn |  Blog

Nevyřknul jsem to. Byl jsem pověrčivý a nepípl o tom ani slůvko. Nechtěl jsem to zakřiknout.
Sice jsem to nezakřiknul, ale zamyšlenkoval. -_-

*dlouho jsem nebyl nemocnej*

Ta proklatá věta (myšlenka). To uvědomění si již dlouhé chvíle od dob, kdy prosté smrkání, vaření čaje a sledování seriálu prostě strašně vyčerpavá a vomrdává. K tomu prostě nesmí docházet, poněvadž nic neoslabuje imunitní systém víc, než tahle věta...evidentně.

Pozvolna se ochlazovalo, venku bývalo z 15 stupňů rázem jen 7 a já si pořád frajeřil v mikině. I moje drahá polovička zavrávorala s imunitou a dva dny "trpěla". Nedbal jsem varování, bundu schovával na později, na horší časy, na opravdovou zimu a líbal jsem svou drahou polovičku. Ejhle - mám ucpanej nos, knedlík s hřebíkama v krku a oči mi slzej jako při druhým shlédnutí Titanicu.

*to bude času na myšlení o všem a na následné sepisování na blog* >:)


Kvapem na šalínu

21. listopadu 2014 v 22:00 | Pukavčí syn |  Story


Již poněkolikáté jsem si udělal výlet na Moravu a cesta vedla tradičně přes Brno. Přes Brno, které s jistou přirozeností nemám rád, ač sám nevím přesně proč. Je to nesympatické, hektické město, které mi do značné míry připadá jako parodie na Prahu.

Po více než dvouhodinové cestě autobusem není vyjímkou, že se mi chce na záchod a neboť na nádraží inkasují poplatek 7kč, usmyslel jsem si, že v nedaleké Galerii Vaňkovka, jakožto obchodním domě, budou hajzlíky grátis a nebudu muset vochcávat keříky u nádraží.

S jistou naivitou a zvykem, že v Praze, ať vlezete do Palladia, Flory, Arkád, Quadria a dalších obchodních domů, projdu kolem pár šopíků a dojdu k vytouženým toaletám, které jsou zpravidla zdarma. Jak nemilé bylo překvapení, že i ve Vaňkovce se za vykonání potřeby inkasuje symbolická částka, a sice, 5 korun. Jasně, nejde o žádnou převratnou částku, která by kdovíjak narušila číkoliv rozpočet, ale prostě jsem s tím nepočítal. A ano, pořád je to lepší než třeba na Hlavním nádraží v Praze, kde i pro blbý umytí rukou musíte tasit desetikačku a pro vychcání nebo vysrání dokonce dvacku. Potom není divu, že každej radši hodí švihadlo o kus dál v terénu a zejména v letních měsících pak okolí nádraží smrdí jako kočičí píseček.

Ovšem, nutno objektivně uznat, že těch pět korun v Brně za to stálo, neboť takhle voňavý, čistý, prostorný hajzlíky už jsem dlouho neviděl a třešničkou na tom všem byla za prvně vstřícnost a sympatičnost tamní hajzlbáby a krém na ruce, který byl "volně" k dispozici ke všem ostatním službám, stále za symbolický poplatek. Takže, ač jsem byl ze začátku trochu znechucen zpoplatněním té nejzákladnější lidské potřeby, nakonec jsem pokorně a rád pětikačku investoval, protože to prostě za to stálo.

Brno nemám rád pro svou hektičnost, silně připomínající zmatek v některých místech Prahy, což právě shledávám za parodii a hru na Prahu, protože spěch a zmatek přísluší jen "nám". V Brně se to ovšem kompenzuje povahami obyvatel, kteří na vás sice mnohdy civí, ale nemračí se a nezpůsobují vám jizvy už jen pohledy, ale stále se o dost víc chovají jako lidé.

Narozdíl od většiny pražské náplavy, které okamžitě stoupne ego, sotva se prvně projede metrem a hned se zove tím největším pražákem (za což bych rozdával facky), tak v Brně jsem si ničeho takového nevšiml. Ono, upřímně, mezi námi, není být proč pyšný na to, že je někdo brňák >:D, tudíž tamní lidé asi necítí tolik potřebu dávat najevo, že "já jsem někdo".

Ale doprdelekurvarezavejdrát, zkuste někdy zpomalit. Nezlobte se na mě, ale připadá mi fakt silně směšný, že všichni od deseti do sedmdesáti let, spěchají, jak kdyby je proháněla banda opilých fanoušků Sparty, protože pochybuju, že tam máte ke spěchu důvod. Směju se lidem na Ípáku, Karláku a Náměstí republiky v Praze, když spěchají a zoufale se předbíhají na eskalátorech metra, aby uškudlili pár vteřin času, a v Brně to není o nic méně legrační, protože narozdíl od Prahy, tam pospíchá fáááááááááááákt úplně každej.

Takže se račte hodit do klidu, zpomalit, užívat si zdánlivou "krásu" Brna a dál udržujte svoje príma hajzlíky, a kdoví, třeba vás jednou začnu brát vážně. >:D

Cesta k dalšímu levelu

20. listopadu 2014 v 3:00 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Před časem jsem se dík vlastním zážitkům poprvé seznámil s pojmy jako lucidní snění, astrální cestování, nebo spánková paralýza. Mé zkušenosti jsou zatím mizivé a tak je nebudu nijak rozepisovat. (nejen) Na tomto celém mě ovšem decentně irituje snaha "vědců, vědátorů, inteligentů" vše vysvětlit vědecky, tedy důkazně. Zkoumat při tom všem mozkouvou aktivitu, srdeční tep a další tělesný funkce je sice na jednu príma, ale mrzí mě, že se tím lidstvo oddaluje od myšlenek, že by vskutku mohlo jít o nadpřirozené záležitosti.

Jsem ohromný fanda nadpřirozenosti, skryté potencionální síly energie v nás, telepatie, telekineze, mimozemšťanů, posmrtného života a dalších podobných "trendů". Věřím, že my, jakožto lidé, fungujeme jen jako tělesná schránka ve které se ukrývá ohromné množství energie, která je ovšem moderním stylem života značně utlačována a tak vlastně nejsme schopni ji řádně poznat, natož využít.

S mou drahou nejdražší polovičkou se nám často stane, že řekneme nebo napíšeme totéž ve stejnou chvíli. Je to náhoda, nebo nějaké duševní propojení? Jsme karmičtí partneři, nebo jen máme téměř identický smysl pro humor, hlášky, dojmy atp.?!

Když si moc přejeme, aby se něco stalo a následně se tak stane, je to jen náhoda, nebo naše soustředění ovlivnilo běh událostí? Na tuhle otázku si sám nedovedu jasně odpovědět, protože ač mnohé nasvědčuje, že by se dalo odpovědět "ano, lze ovlivnit běh událostí", tak je to v rozporu s mým přesvědčením o absolutním předurčení všeho.

Věda a mnohá náboženství se snaží přesvědčovat o svobodné vůli, náhodě a neočekávatelnosti. Je tomu ale opravdu tak? "Konspiračně teoretizuji" o tom, že ať uděláme cokoliv, má to tak být. Všechno je součástí předem sepsaného scénáře a nelze se z něj vymanit. Může to znít alibisticky nebo zbaběle. Ale...zažil jsem příliš "náhod", abych tomu nevěřil.

Je třeba velkou náhodou, že sotva zaslechnu nějaké slovo, které mi bylo do té doby zcela neznámé včetně významu, najednou ho slýchávám ze všech stran. Je velkou náhodou, že sotva se doslechnu o nějaké teorii a rázem ji slyším nebo vidím všude. Například teorii o smyslu egyptských pyramid ohledně využívání tachyonové energie. Ještě před třemi dny jsem žil v naivní představě, že pyramidy sloužily jako hrobky faraonů, pak jsem ale četl v jedné diskuzi názor člověka, který to rázně vyvracel právě s odkazem na tachyony - BUMHO - další den o tom běží dokument v televizi.

Jako by něco s jistou pravidelností chtělo, abych odhalil skutečnost toho či onoho. Náhoda? Možná. Věřím tomu? Ne. Mělo to tak prostě být a tečka.

Když se zastavím u starých a vyspělích civilizací, třeba právě u té egyptské, je příliš pozoruhodné, jak se silně soutředily na vesmír. Studovaly hvězdy, vesmírnou energii, slunce, měsíc, všechno důkladně propočítávaly, což mnozí nejsou schopni ani v dnešní době navzdory vyspělé výpočetní technice. Znovu to svádím na odprostění se od hvězd a naší duševní energie. Jak je například možné, že po všech vyspělých civilizacích zůstaly jen stavby, pro nás nesrozumitelné nápisy a někdy ani to ne. Po všech se doslova slehla zem. Povedlo se jim zázračně opustit Zemi a postoupit do vyšší fáze života? Možná. Věřím tomu? Ano.

Věda se (bohužel) snaží všemu přijít na kloub po svém a není schopna (neboť by to již bylo nevědecké) připustit i něco nehmatatelného - dosud neznámého. Vesmír skýtá ohromnou energii jíž jsme součástí a měli bychom se na ni víc soustředit, než se vlastní hloupostí doženeme do totální sraček. Nikdo z nás tu přece není jen proto, aby studoval, pracoval, pářil se a pak "jen tak" zemřel. Všechno co se děje kolem nás, dnes a denně, má nějaký smysl a...holt asi ještě nejsme "duševně" připraveni na to to pochopit a poddat se tomu. Přijde jednou čas, kdy se dostaneme dál? Možná. Věřím tomu? Ano. Ať si věda říká co chce. Po "smrti" těla naše energie zůstává "žít" a můžeme jen fantazírovat co je asi dál. Třeba právě smrt je onou cestou. Třeba si musíme projít tímhle "peklem", abychom tohle všechno pochopili a teprve pak se posunuli výš. Přece doprdelekurvarezavejdrát nemůžeme jen tak chcípnout a NIC. K čemu by potom sloužila naše paměť, když by stejně jednou prostě...PŘESTALA?! To by defacto nebyla zapotřebí ani teď.

Děkuju za předurčení, že jsem se právě v tuhle chvíli nad tímhle tématem zamyslel a sepsal o něm článek, protože...tak to mělo být a ty, vědo, mi to nevyvrátíš, i kdybys měla sebelepší argument, protože ty, vědo, nejsi schopna počítat s energií jako s energií.

Retro okénko #7

17. listopadu 2014 v 19:30 | Pukavčí syn |  Retro okénko

KUŽÍZÉÉÉÉÉÉÉK -_-
Ou Ou Ou..*cink*..Oukej
Zelenej přizdisráč Alza zpívajíc koledu
Tyn dyn tyn dyn RELAX tyn dyn tyn dyn BRUSINKA ♥

...i takhle jsem vnímal Vánoce loňského roku, které jsem trávil v Kochánkách u rodinného kamaráda Č.

Nejvíc mi ale z tohohle období utkvěla v hlavě písnička, kterou jsem poprvé slyšel na Óčku, zejména ve večerních hodinách, kdy jsem trávil hodiny naložený ve vaně s horkou vodou a mořskou solí. Sympatický hlas zpěvačky, boží intrumental a ještě božejší refrén. I když jsem si zpočátku myslel, že jde o písničku Celeste Buckingham, stala se z Birdy jedna z mých nejoblíbenějších interpretek, která mě nemůže omrzet a jejíž Light Me Up mi vždycky vyloudí úsměv na tváři a především připomene famózní dny trávené v Kochánkách během Vánoc, které jsem si užil jako žádné jiné.


Pohádka o tom, jak si banky namastí kapsu, a jak Kája pozorně poslouchal

17. listopadu 2014 v 19:00 | Pukavčí syn |  Blog

Čas Vánoc se blíží a narozdíl od obchodních řetězců si to začínám s radostí připouštět až nyní. Venkovní vzduch se pozvolna ochlazuje a dík vlhkosti a mlhám se dá do nosu doslova natáhnout vůně zimy. Ve výlohách kaváren, kanceláří, obchodů s obuví a knihami se rozsvěcují stromečky a ze všech stran lze pozorovat třpytící světýlka a červenou lesklou barvu. Ach ano, mám tohle období rád.

Bohužel jakožto městského člověka mě ale v souladu s Vánoci vymrdává několik věcí. Nejzásadnější je určitě komercializace těhle svátků, ač připouštím, že do jisté míry to k tomu patří. Ovšem způsob, jakým to televizní reklamy, nebo obchody předhazují, je mi krajně nepříjemný.
"Kupuj dárky svým nejbližším jen teď. Během roku na ně ser."
"Buď na všechny usměvavý, měj všechny rád, ale pětadvacátýho už je zase posílej do prdele."
Takhle negativisticky to vnímám já, a to zpravidla už od třetího října, kdy se na pultech objevují první Mikulášové, čerti, andělé a koloušci. Je to stejná vymrdávka, jako když už jsou prvního února všude k mání velikonoční zajdové a vajca.

Tvrdě si znovu musím rejpnout do většinový společnosti, která poslušně tomuhle trendu propadá a jen občas něco zaremcá, i když stejně má v tašce několik balení čokolád s Vánočním motivem.

Navíc poslední dobou pozoruju, že lidi už si ani nelámou hlavu s tím, co komu koupí, případně, ač zcela vyjímečně, vyrobí. Uspěchaná doba mnohým nedovoluje poznávat druhé tolik, jak by možná sami chtěli a tak ani netuší, čím by dotyčnému udělali opravdovou radost. Obligátní pořizování chytrých telefonů, oblečení a sprchových gelů je jen prostým gestem "nezapoměl jsem na tebe, ale stejně vim píču, co tě vlastně zajímá a baví".

Za sebe můžu skutečně se značnou hrdostí prohlásit, že to v mém případě nehrozí, neboť já lidi poslouchám vždycky. A tím vždycky myslím opravdu vždycky. I když do mě člověk hustí sebevětší sračky a hovadiny, já ho prostě poslouchám. Možná je to nějaká duševní porucha, možná je to dar, možná je to jenom neschopnost a nevůle říct dotyčnýmu ŠADAP, ale rozhodně si na to nestěžuju, neboť u těch, u kterých to za to stojí, to vždy přinese ovoce. Být bystrým pozorovatelem a naslouchačem mi přináší například to, že ani letos nemám jediný problém s tím, že bych nevěděl co komu z blízkých k Vánocům pořídit a být přesvědčený, že mu tím způsobím upřímnou radost. Stačí se předemnou o něčem nepatrně zmínit a jsem schopen se toho chytnout, aniž by si toho ten člověk vlastně všimnul. O to mám potom větší radost z nadšeného šoku aka "tohle jsem fakt nečekal", nebo "jaks to věděl"?

Když jsem ovšem potom svědkem stále se rozšiřujícího trendu, kdy někteří jako dárek věnují určitý finanční obnos s tím, ať si dotyčný následně sám pořídí to, co mu udělá radost, tak jsem nasranej. Jsem nasranej z tý lacinosti. Jsem nasranej z toho, že je pro mnohé snažší to takhle odbýt a nelámat si dál hlavu s tím, jak s tím obdarovaná osoba naloží. Ovšem i v tomhle případě musím objektivně uznat jistou praktičnost tohoto trendu, neboť není vyjímkou, že se lidem do rukou dostane vskutku nechtěný nebo nepotřebný dárek. Tím se ale znovu vracíme k nepozornosti vůči druhým a dalo by se na tohle téma určitě vést několik vášnivých debat ze všech různých úhlů pohledu.

Zpátky ale k Vánočnímu období jako takovému.

Mrazivým vzduchem se pomalu sype sníh, na pouličních lampách svítí komety, hvězdy, siluety stromečků nebo sobů, v oknech září plastové svíce a nejméně jednou za den lze zaslechnout koledu. Doma se peče cukroví, zdobí stromeček, smaží řízky a připravuje se bramborový salát. Pominu-li přímo odpornou hektičnost kolem vánočního úklidu, je tohle všechno nesmírně boží a do mrtě si to užívám.

Potom je ale nesmírně smutný sledovat, jak sedmadvacátýho prosince všude pozhasíná veškerá dekorace, lidi se zase začnou tvářit jak kyselí prdele a stěžují si, jak je tyhle svátky zase vyšly draho.

*Achjo, zase článek, kterej nemá hlavu a patu*

Rozpolcený dojmy stranou. Budu se pomalu ponořovat do Vánoční nálady, chystat dárky pro nejbližší a připravovat žaludek na několik týdnů trvající přísun kalorických bomb. A vás, pošuků, jenž se budete mačkat ve frontách u MyLittlePony a sprcháčů od AXE, je mi líto, ale...dobře vám tak. Zlomyslně vám přeju žaludeční vředy a přečerpaný kreditní karty, protože když dovede vnímat Vánoce jenom takhle, tak si nic jinýho ani nezasloužíte. S pozdravem vanilkovému rohlíčku, Pukavčí synek. >:)

R.I.P.

13. listopadu 2014 v 17:00 | Pukavčí syn |  Blog

Skrze můj chov prošly pes, pískomil, křeček, žába, beruška a morče. S lítostí přiznávám, že ve svém náctiletém období jsem se o svoje zvířátka nedokázal starat moc dobře. Poté, co před lety odešel můj pes, Beny, jako jediný mazlíček a hlavně dlouholetý, uznal jsem, že nechci zvířátko, dokud nepocítím, že se mu budu řádně věnovat.

V červenci 2012 jsem si pořídil nenáročného tvorečka, laboratorního myšáka, jehož jsem celým jménem pokřtil na Myšáka Krysáka Barneyho.

Bohužel, během dnešní noci zemřel.

Chovné laboratorní myši se údajně (podle zdrojů na internetu) dožívají v průměru 1,5 až 2 let. Těší mě, že Krysáček se dožil více než dvou a půl roku a odešel spokojeně, v klidu, ve spánku.

Měj se tam nahoře krásně, roztáčej kolotoče a proháněj myšky >:D.

Kromě památky v mém srdíčku, jsem rád, že mám na památku i několik tvých videí a fotek. Byl jsi mým nejoblíbenějším zvířátkem, kterému jsem se konečně plně věnoval a pečoval o něj.


Myšák Krysák Barney
* květen 2012
13.11.2014


Můra

12. listopadu 2014 v 16:00 | Pukavčí syn |  Povídky

Slunce už zapadlo, vítr utichnul a vzduch se začal pozvolna ochlazovat. Jasné barvy trávy, stromů a květin postupně šedly v zesilujícím šeru. Okolím znělo jen šplouchání nedalekého potoka.
Když šero vystřídala tma a na nebi se začaly objevovat hvězdy s vycházejícím měsícem, z dutiny blízkého ořešáku vylezla můra a rozhlížela po okolí. Protáhla si svá šedohnědá křídla a vzlétla. Kmitání křídly střídal volný let, kdy se položila na chladný vzduch, aby se mohla plně kochat okolím. Stín ořešáku, na který dopadal jas měsíce, vytvářel v rosící se trávě nádhernou siluetu. Všimla si toho i můra, která klesala na zastíněné stéblo trávy hned vedle uzavřeného květu sedmikrásky.


"Ach." povzdechla si můra. Zaposlouchala se do šumu potoka a šustění listí v lehkém nočním vánku.

"Aaach." povzdechla znovu.

Toho si nemohla nevšimnout vedle rostoucí sedmikráska a lehce pootevřela svůj květ, aby zjistila, kdo u ní tak nešťastně vzdychá. Všimla si šedohnědé můry sedící na stéble vlhké trávy, zírajíc na hvězdy, a co chvíli sklopujíc hlavu k zemi.
"Proč je smutná?" říkala si sedmikráska a dál tiše můru pozorovala.
Lehký noční vánek foukl okolím a zamrazil sedmikrásku na květu, až se zatřásla, čehož si všimla můra.

"Proč jsi nezůstala zahalená?" ptá se můra.
"Zaslechla jsem tvé povzdechy."
"Ach..promiň."
"Proč jsi smutná?"
"Vždy k ránu, když se chystám ke spánku a vidím, jak se kolem rozlétají motýli, berušky a včely, padne na mě, že nezažiju tu denní nádheru. Že nikdy neusednu na žádný květ. Nikdy neochutnám pyl." sdělila můra a znovu si povzdechla.
"Usedni na mě." pobídla ji sedmikráska.


Můra opatrně přešla přes stébla trávy až k sedmikrásce a hleděla ji do květu.

"Ach. Nikdy jsem neviděla můru takhle zblízka." řekla nadšeně sedmikráska.
"Já nikdy neviděla rozevřený květ. Je tak voňavý. Tak čistý."
"Tak usedni."

Můra opatrně usedla na květ a tělem ji projela příjemná energie až se usmála. Sedmikráska lehce sevřela svůj květ, aby k sobě můru přitiskla.

"Jsi tak..jiná." pravidla rostlina.

Pod lehkým vánkem se z ořešáku spustil list a skrz mezeru ve větvích na můru se sedmikráskou prosvitl měsíční jas.
V tichosti, užívajíc si něčeho nového, zůstaly spolu takhle až do rána, prohlížejíc si navzájem svá křídla a květy.

Když hvězdy z oblohy mizely pod rozednívajícím nebem, můra cítila nutkání odletět.

"Neodlétej. Zůstaň tu se mnou a pozoruj den." prosila sedmikráska.
"Nemohu zůstat. Takový je řád. Den není určený mě."

"Ach.." povzdechly společně.

Můra vzlétla směrem k dutině ořešáku, ale jestě stačila na květinu zavolat: "Pamatuj na mne při záři hvězd. Vrátím se."

Smetánka

6. listopadu 2014 v 17:30 | Pukavčí syn |  Blog

Dnešní den byl ve znamení chladného, podzimního počasí, kdy mrholení střídal déšť a potom foukal vítr a potom zase mrholilo... Nezbylo tak nic jiného, než zabít volný čas u online her na hry.cz. Dlouho let jsem s nikým náhodně nehrál, naposledy šachy, kde jsem dostával tak na prdel, že jsem usoudil, že na tamní neustálý pařitele her prostě nemám a hrát budu jen s kamarády. Poslední rok tam chodívám akorát se slečnou, abychom se utkali v horolezcích, piškvorkách, nebo slovním fotbálku, českém i anglickém. A jak se dá očekávat, nejsme žádní profíci. Ne tedy, že bychom byli úplní amatéři, ale v porovnání s těma "fajnšmekrama" co to hrají pořád, se prostě srovnávat nemůžeme.

Zašel jsem si nejdřív na anglický slovní fotbálek, kde jsem měl za jedno kolo průměrně 15 písmen (obvykle se slečnou, když máme dobrý den, mýváme za kolo tak 25 písmen), ale soupeř měl jednou 55, potom 68, nebo 44 písmen. Na fotbálek jsem se vysral.

Považuju se za dobrýho hráče piškvorek... ... ...Neplatí to na hry.cz. Co oni tam zkoušeli za taktiky a tahy, už zpaměti naučené, to... to prostě nedám. Vysral jsem se i na piškvorky.

Co mi potom jakž takž šlo, bylo prší a pirátskej poker, kdy jsem v prvních dvou hrách svůj obnos zlaťáků zšestinásobil. ^^

Budiž mi útěchou, že pořád válím v iSketchi, kde vyhrávám téměř každou druhou hru a celkem mám již na kontě 551 výher z 1172 her. Na iSketchi jsem já ta smetánka. >:)

Když umíte hádat i kreslit, výhra je jistá. Mimochodem, byl to "vlk". :D