Kombinace všeho a ničeho

18. října 2014 v 14:30 | Pukavčí syn |  Blog

...takové to blogové žvýkání.

Měnil jsem dneska již poněkolikáte desing svého blogu a při projíždění nastavení a různých zákulisních koutů blogu, jsem si všiml, že už je to dlouhých jedenáct dní, co jsem tu naposledy něco napsal. Alibisticky, bez nějakýho sraní, to svedu na podzim, kdy prostě nejde z hlavy sekat jeden námět na článek za druhým, a když už se něco najde, tak to nejde sepsat tak, jak bych si představoval.

Tááákže, ...následuje pár "zajímavých" zážitků za uplynulou dobu, z nichž je drtivá většina spojena s mým nedávným výletem na Moravu.


Duel piškvorkových mistrů

Od základní školy rád hraju piškvorky. Od základní školy v nich patřím mezi ty...řekněme...lepší hráče.
Abych to zkrátil - daleko, daleko, daleko, dáááááááleko víc vyhrávám, takže jsem prostě dobrej. Ale každýho "mistra" občas sevře lehký smutek, když si uvědomí, že nemá zdatného soupeře, soka, protivníka, někoho, s kým by se řádně porovnal. Někoho, koho neporazí za dvě minuty, ale je s ním schopný začmarát půlku "áčtyřky" kolečkama a křížkama. Někoho, u koho se musí mít po každém tahu na pozoru a zároveň se soustředit na své plány několik tahů dopředu. Někoho, s kým se bude muset snažit do poslední kapky potu, aby výhru urval pro sebe.

*Nejsem já trochu soutěživej? .... Ne .... Jsem soutěživej hodně*

Ejhle. Na Moravě jsem takového hráče poznal.

Slunce zapadá, na stole zvětrávají sklenky piva, kouř z cigarety se line přes hrací desku a oba se bedlivě soustředí na boj dvou obrazců.
Abych to zkrátil - táta mojí milované mě vyzval a když jsem po třech hrách prohrával 0:3, řekl jsem si: "Tak takhle kurva ne. To by nešlo. Já přece neprohrávám." Uvědomil jsem si, že nehraji jen tak s někým, kdo plácá kolečka kam se mu zlíbí, ale s někým, kdo ví, proč, jak a kam ono kolečko umístí.
Abych to zkrátil - byly hry, které netrvaly více než 10 tahů, ale byly i hry, kdy už docházelo místo a "žetonky" (pač se hrálo s barevně rozlišenými žetonky ze dřeva na dřevěné čtverečkované desce) a po deseti minutách horlivého boje teprve vzešel vítěz.
Abych to zkrátil - po třech úvodních výhrách došlo ke koordinaci skóre na 2:3, potom k navýšení náskoku soupeře na 2:4, ale od té chvíle jsem byl na koni já, když jsem po chvíli vedl už 8:4. Posléze jsme si pomyslná žezla předávali z ruky do ruky a konečné skóre bylo 13:8 v můj prospěch.
Abych to zkrátil - strávili jsme u toho určitě něco málo přes hodinu času, popili pivo, kafe, zasvinili si plíce trochou nikotinu a dehtu a již při svitu hvězd se šlo teprve do domků a do tepla. Ale stálo to kurva za to. I kdyby výsledné skóre bylo v můj neprospěch, já bych si i tak náramně užil famózní večer, kdy se sešli dva piškvorkový velikáni, aby poměřili své síly.


Abych to zkrátil

Proč je věta "abych to zkrátil" tak kurevsky vtipná? Protože je doprdele ze South Parku ty zasranej žide. Dohodl jsem se se svojí čubkou, že až k ní přijedu, tak se podíváme na její dojebaně přeslazenej seriál (kterej ale ve skutečnosti...řekněme...byl docela poutavej - ale jak řikám - i cukrová vata zalitá medem proti tomu chutná jako arabský kafe) a na oplátku se do píči podíváme na dva díly South Parku.
První jsem vybral v souladu s pomalu utuchající popularitou Ice Bucket Challenge, s názvem "Faithilling", který je zaměřen právě na podobné "ovčí fotografické trendy". A kurva ten druhej se jmenoval "Nikdy jsem neměl jít ziplajnovat", kde je naprosto úžasná druhá polovina dílu, kdy jsou všichni hlavní hrdinové představeni ve skutečném světě, ztvárněni skutečnými herci. No prostě prdel jak píča ty buzno, a právě z tohohle dílu je ona hláška "abych to zkrátil", kdy jeden z účastníků ziplajnu něco vypráví, nečekaně paradoxně, déle, než jak na úvod slibuje. Prdel.
Proč se nesměješ ty čuráku zasranej. Nechápeš South Park a jseš zasranej zrzavej kokot.


Šípek

Jako drtivá většina rozmazlených pražáčků znám šípkovej čaj akorát ze sáčků od Jemči. Jenže i v prolomení tohoto trendu má prsty moje milovaná, která si nějaký čas chtěla udělat šípkový čaj ze živého šípku. Vlastnoručně natrhat, pokrájet, nechat 24 hodin louhovat, potom povařit, lehce dochutit lžičkou medu (nééé třema jako někdo) a......a jste v ráji. Drahé polovičce, nevím proč, nechutnal, ale já si náramně pošmáknul a už několik dní od návratu do Prahy se snažím dokopat k tomu, že si ve zdejším parku nějakej ten šípek taky natrhám a udělám si vlastní čaj.

*A jestli na mě pražáčci zase budou koukat jako na jelimána, tak už vim co budu psát příště.*


Podzim...achjo

Cesta na Moravu je dlouhá a když po většinu cesty sledujete za oknem akorát protihlukové stěny a stromy, tak si zajisté všimnete zabarvujících se stromů do jiných barev, než do zelené. Čím déle jsem oranžové, červené, hnědé a žluté stromy pozoroval, tim víc jsem si všímal, že čím blíž jsem Moravě, tím víc je tam vidět podzim. Zatímco v Praze se stromy teprve teď začínají zabarvovat, ty moravské už shazují listí, některé jsou už uplně holé a zmerčit čistě zelenej strom je umění.
Abych to zkrátil - netěším se na podzim. Nemám rád podzim. A ne proto, že bych byl barvoslepej a z týhle jediný nádhery podzimu měl totální hovno, ale proto, že je to předzvěst blížící se zimy a...začíná bejt zima. o_O
Sluníčko zapadne a já už musím běžet pro mikinu. Achjo, ty časy, kdy se ve dvě ráno procházím v kraťasech, tričku a stejně je mi horko, jsou pryč. Ptactvo odlétá, hmyz hyne, poslední listy dopadají do zmoklé trávy a já už se můžu těšit jenom na to, jak prvně vytáhnu bundu, obličej mě bude štípat vítr ze severu a každých deset metrů sebou praštim na zledovatělým chodníku. O sluníčku si budeme vyprávět akorát historky a všichni budeme zdeptaní všudypřítomnou šedou oblohou, tmou začínající už ve čtyři odpoledne a tím, že zlepšení na současnou úroveň (polojasno, dvacet stupňů) přijde až tak za půl roku.


^^ <3

Abych ale nekončil v depresivním duchu, tak počasí nám během celého mého pobytu na Moravě přálo. Nejednou jsme se s mou milovanou při slunění zpotili >:), chytali včelky a fejkový berušky na ruce, chodívali na noční cigárkový vycházky s rozeplou mikinou, seděli ve stínu pod vrbou, sledovali pavoučí stříkance (babí léta) unášené větrem a kouřili parádní matroš. Poslední záchvěv léta jsem si užil jak nejvíc jsem mohl a už se nemůžu dočkat, až dorazí příští rok další.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kath Kath | 18. října 2014 v 19:21 | Reagovat

Ahhw, to je moje děvka :33 <3 jojo to potění bylo nejlepší >:))

2 pukavcisyn pukavcisyn | Web | 19. října 2014 v 12:43 | Reagovat

[1]: ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama