Říjen 2014

Retro okénko #6

28. října 2014 v 21:05 | Pukavčí syn |  Retro okénko

Nové retrookénko bude setrvávat v období, kdy jsem navštěvoval s partou klubovnu. Zmínil jsem několik hitů tehdejší doby, který frčely v rádiu a s odstupem času jsem si vzpoměl na pár dalších príma songů, z nichž jeden vyšvihnu.

Byla to éra, kdy rádiem znělo Rudebox od Robbieho Williamse, Tabáček od Chinaski, Buttons od Pussycat Dolls, Breakaway od Kelly Clarkson, nebo Big City Life od Mattafix. Pominu-li takovou bohyni, jakou pro mě je Kelly, jen jeden ze zmíněných ve mě zanechal značné stopy a s chutí si ho poslechnu i dnes. Robbie Williams se mi poprvé zaryl do paměti na základní škole, kdy se hrála jeho písnička Tripping, která se mě vůbec, ALE VŮBEC nelíbila. Robbieho jsem tedy defacto odepsal.

Po pár měsících přišlo Sin Sin Sin a já mohl být u vytržení. Nabitá, rytmická, s příjemným videoklipem, chytlavá písnička.

Ejhle. Robbie má těch dobrých písniček víc, zjišťoval jsem při projíždění diskografie. Na silvestra roku 2008 jsem objevil přesně o půlnoci písničku Kids, kterou zpívá společně s Kylie Minogue a v ten okamžik bylo jasný, že Robbie je bůh a jeho písničky mi musí masírovat bubínky a hlemýždě.


Ze zamlženého lesa na prosluněnou pláž

21. října 2014 v 19:40 | Pukavčí syn |  Blog

Je neuvěřitelné, jak velký rozdíl pocitů a okolností může člověk zažít, ač je dělí jen 24 hodin. Zatímco celý včerejší den se nesl v duchu pochmurné, až depresivní nálady, kdy takřka nic nevycházelo podle plánu, všechno se hroutilo a nic nevypadalo nadějně, tak dnes je vše zalité sluncem, dotažené do zdárného konce a patnáct sluncí svítá na lepší časy.

Jsem člověk skromný a radující se z maličkostí a tak není divu, že následující výčet pozitivních událostí mi zařídil úsměv minimálně do čtvrtka.


WEBSEARCHER

Na internetu snad nemůžete pochytit větší sračku, než nějaký malware, který vám pomalu ale jistě zahlcuje a zpomaluje počítač a zpravidla, i když se tváří jako běžná aplikace, nabízejíc i uninstall, nikdy k jeho odstranění nedojde. Jsem člověk trpělivý a především odkládající všechno na co nejpozději. Přes měsíc jsem trpěl, že při zapnutí prohlížeče se můžu rozloučit s nastavenou domovskou stránkou a na úvod na mě vybafne "vyhledávač" Websearcher. Dlouho jsem měl za to, že mi vyhledávač nabouraný se do prohlížečů nemůže nijak uškodit a kdykoliv můžu na ikonku domovské stránky kliknout, být na ni odkázán a fungovat dle svých představ. Jenže ejhle. Počítač postupem času pracoval pomaleji a pomaleji, stále častěji docházelo ke kousnutí prohlížeče, nebo rovnou celého systému a co mě obtěžovalo asi nejvíc, k samovolné změně času na počítači.
Vzhledem k tomu, že před svým současným počítačem jsem měl archívní herku, která ještě pamatuje písničky Karla Kryla, zpomalený systém mi nečinil nikterak značné uživatelské problémy. Prostě jsem minutku, dvě, jen tak zíral kolem sebe a popíjel kávu.
Včera jsem se konečně odhodlal, že se Websearcheru zbavím a tak jsem brouzdal po různých návodech, jak na to. Přidat nebo odebrat programy, CCleaner, nic z toho nefungovalo. Pár minut se vše tvářilo, že je úspěšně splněno, jenže malware byl tak rozsáhle rozeset po mém počítači, že se to tak opravdu jen tvářilo. Nakonec jsem narazil na doporučení programu SpyHunter, který se prý dokáže s malwary nejlépe poprat - a užuž to vypadalo, že 260 detekovaných hrozeb (všechny pochopitelně spojeny s Websearcher) dostane mé sbohem, jenže - "nutno si zakoupit registraci za 39,95 $, aby po třech hodinách skenování a detekování bylo možné vše odstranit a opravit. Čtyřicet babek jsem neměl, takže jsem značně frustrován SpyHunter vypnul a strávil tak další večer se svým malwarem.
Když už to ale bylo tak sympaticky načaté a uzdravení počítače na dohled, nemohl jsem to nechat jen tak a tak jsem si ██████ plnou verzi (registrovanou) SpyHunter, znovu přetrpěl tři hodiny skenování a detekování a posléze s nadějí kliknul na "Opravit".
Nyní se můj počítač znovu chová jako produkt současného desetiletí a funguje příjemně svižně. Čas na liště se mi již nemění, domovskou stránkou při spuštění prohlížeče je Google a při kliknutí myší na nějaké tlačítko dojde k okamžité odezvě.


DŽOBÍK

Jak jsem v jednom z předešlých článků zmiňoval, nepřetrpím celotýdenní zaměstnání a tak jsem typickým lovcem zejména jednorázových brigád, kterých ještě před měsícem bylo k dispozici mnoho a já si mohl vybírat, zda tak poutavou a sympaticky ohodnocenou činnost dělat budu, nebo ne. Jenže ejhle. Uplynulých čtrnáct dní bylo kritických. K dispozici byly zejména brigády aka blbeček v obleku, blbeček od grýnpís, blbeček za telefonem a tak si kurva nemůžu vynachválit, že po dnešním dnu jsem ulovil rovnou tři velice atraktivní činnosti, z nichž jedna již v současnosti sází na předvánoční shon a podle toho ji také finančně ohodnocuje. Ve zkratce - těším se na to, že si budu převážně vozit prdel v autě, občas vylezu ven s nějakým balíčkem, vezmu si autogram od zákazníka a tisícovka denně je na světě. >:)


RETRO OKÉNKO

Jak je zřetelné z mé včerejší aktivity na blogu, měl jsem nostalgický den a večer, a neboť mi nepříjemná událost nedovolila v noci spát, připoměl jsem si kromě starých písniček i jeden starý seriál.
Starý seriál, který byl vytvořen v roce 1991, u nás byl vysílán, domnívám se, v roce 1996 (možná 1997) a ač jsem ho v té době nemohl pochopit, protože mi bylo 6 let, při shlédnutí jediné epizody se mi vybavily veškeré vzpomínky na dětství. Na éru, kdy jsem tento seriál sledoval zejména díky úžasným maskám a animaci, která, dle mého názoru, předčí i mnoho dnešních animovaných výtvorů pro mládež. Trochu napovím.
"Nejsi máma. Nejsi máma."
"Zlato, jsem doma."
Stále nic? No doprdelekurvarezavejdrát, přece Dinosaurové. ^_^
Kdo nezná, nepamatuje, nepochopí.


Shlédnul jsem během dnešního dne další dva díly a ač nutno uznat, že na dnešní dobu působí děj a "morální poučení" trochu zaostale - podobně jako tomu je u Kroku za krokem - rozhodně jde o seriál, který hodlám už jen z čiré nostalgie znovu shlédnout, zasmát se a především - pochopit ho - protože je samozřejmé, že v šesti letech jsem nemohl pochopit, proč se dvounožci snaží vytlačit čtyřnožce zpátky za bažinu, protože jim berou práci a způsobují krach ekonomiky. "Čtyřnožci jsou jiní než my a proto jsou špatní." Dnes, pro mě, zcela pochopitelné téma, a na jednu stranu smutné, že i přes značné stáří seriálu, stále aktuální.

Moc se těším, jak na mě budou Dinosaurové působit nyní, kdy jsem schopen si na ně udělat objektivní divácký obrázek a snad nebudu zklamán, jako tomu bylo u filmu Rakeťák, který jsem viděl, když mi bylo devět, hrozně mě bavil, ale vloni jsem zjistil, jak velká píčovina to je. Ale, soudě už podle těch dvou dílů, k tomu nedojde a já se znovupobavím nad jedním z těch lepších výtvorů, které mládež devadesátých let měla k dispozici, narozdíl od dnešních dětí, které musely přetrpět takový kokotiny, jako Teletubbies, LazyTown, Beyblade, a nemají ani ponětí, že animované seriály mohou mít i úroveň a smysluplný děj, jako tomu bylo například u legendárního Čipa s Dejlem, Toma a Jerryho, nebo prvních sérií Pokemona.

Úvodní znělka seriálu Dinosaurové

Opakující se sny nekončí

20. října 2014 v 22:00 | Pukavčí syn |  Blog

V jednom ze svých předchozích článků popisuju sen, který se mi zdá opakovaně. Před čtrnácti dny zase. -_-
Zase jsem měl u sebe trávu, ale nestihnul jí vykouřit. -_-

Poslední měsíc a půl mě ale opakovaně bombarduje jiný sen. Dnes to bylo již počtvrté. A děj je takřka pokaždé stejný. Mění se jen prostředí, přihlížející a kupříkladu dneska, i dohra celého děje. Popíšu ten dnešní sen a předem varuju veškeré arachnofobiky, aby snad radši dál nečetli a nutno podotnkout, že já sám jsem z pavouků dost vysranej.

Nevím vlastně jak, ale ocitl jsem se v průjezdu našeho domu a tradiční děj byl následující - zmerčil jsem pavučinu, po které lezl pavouk a nějakou shodou okolností vedlo její vlákno k mému rukávu. Pavouk pomalu ale jistě mířil po síti ke mě, ale odstup dál, abych pavučinu přetrhnul, nepomohl. Nepomohlo ani promáchnutí rukou mezi rukávem a pavoukem, abych pavučinu přetrhnul a posléze harlemšejkem shodil ji i pavouka. Nedařilo se. Pavučinu jsem akorát namotal i na svůj druhý rukáv a pavouka tak k sobě akorát ještě přiblížil. On si spokojeně vysel ve vzduchu a pro svou záchranu se dál sunul blíž ke mě. Brrrrrrrrrrrrrrrrr fůůůůůůůůůůůj. Jančil jsem, povykoval, poskakoval, snad i brečel, než, když byl pár centimetrů odemě, naprosto zkoprněl a čekal, až na mě vleze, abych ho mohl alespoň zfouknout. Zavřel jsem oči - nechtěl jsem to vidět!! Za pár vteřin jsem cítil na ruce šimrání - vlezl mi na ni...a pak...jsem se probudil.

Vyjímkou na dnešním snu bylo, že vůbec poprvé stihl pavouk dojít až na mě, neboť pokaždé jsem se probudil dřív, než k tomu došlo, nebo se mi povedlo onu pavučinu přetrhnout.

Fuj fuj fuj, br br br. -_-

Obávám se noci, kdy se mi tento sen bude zdát znovu.

Retro okénko #5

20. října 2014 v 21:30 | Pukavčí syn |  Retro okénko

Mám dneska celkově náladu, kdy brouzdám jutubem právě po sonzích, na kterých sem ujížděl v období čerstvě získané občanky a tak nebudu s dalším retro okýnkem otálet. Na podzim roku 2005 se znovuproslavila Nelly Furtado, kterou tentokrát pod svá producentská křídla vzal Timbaland a já jí přišel obrovským způsobem na chuť. Zprvu se mi její "úvodní" hit Meneater moc nezamlouval, ale...prostě postupem času...blablabla.

Před létem následujícího roku spatřil světlo světa hit Say It Right, který zaznamenal vůbec největší úspěch z Nellyina alba Loose.

Tehdy jsem se biografií jednotlivých interpretů nějak nezabýval a tak mi trvalo téměř rok, než jsem zjistil, že Nelly zpívá už dobrých pár let a má za sebou nejeden hit. Za zmínku stojí jeden z nejprofláklejších - I´m Like A Bird. Soudě podle názvu jednoho z alb předcházejících Loose, Folklore, jsem usoudil, že se dřív věnovala folku a proto nikdy nebyla kdovíjak slavná a já se o ní dík tomu nedozvěděl, protože do svých devatenácti jsem poslouchal jenom to, co mi servírovalo MTV, Evropa 2, Óčko, nebo Bravíčko.

Ejhle - jaké příjemné zjištění, že i "nepopulární" žánr od Nelly bude tak moc lahodit mým uším a ona se tak stane jednou z mých vůbec nejvíc nejoblíbenějších interpretů, jejichž písničky a hlas se mi nikdy neoposlouchá.

Lejdýs en džentlmens, bez dalších keců, přivítejte Nelly Furtado... *tlesk tlesk tlesk tlesk*



Retro okénko #4

20. října 2014 v 21:00 | Pukavčí syn |  Retro okénko

V dobách, kdy se ještě BEP držely svého žánru a nevzal je pod svá křídla hudební producent a kurvitel mnoha nadějných songů, David Guetta, já navštěvoval poslední rok základní školy a jako městské dítě zažil něco, o čem si mnozí mohou nechat pouze zdát, a sice, vlastní klubovnu.

Scházela se nás skupinka přibližně dvaceti lidí, kde jsme v suterénní místnůstce domu jednoho ze členů party poslouchali rádio, popíjeli pivo, všemožně se mezi sebou párovali, kouřili cigára a to vše v pohodlí sedaček, křesel, za doprovodu tehdejších hitů jako Sexy Back od Justina Timberlakea, Měls mě vůbec rád od Ewy Farné, nebo Smack That od Akona s Eminemem.

Pár osmáků a osmaček se kumulovalo s pár deváťaky a deváťačkami a probírali různé strasti života, nebo se prostě jenom smáli píčovinám. Dodnes se směju, když si vzpomenu, jakou legraci jsme zažili s tehdejším kamarádem H.K. nad úsekem výše zmíněného songu od Farné, ŠOK!!

Bylo to něco zcela jiného, než se děje dnes, tedy, partičky pobývají buď venku na lavičkách, nebo u někoho v bytě, kde musí dotyčný sám další den po kamarádech uklízet veškerý čurbes, protože se všichni ostatní musí najednou učit matematiku. Byla to naše soukromá cimra, o kterou jsme se starali, jednou za čas v ní zametli, cigára típali o koberec jenom občas, než jeden z těch problémovějších členů klubovny začal dotahovat své kumpány, tehdy nikterak vyjímečné, cikány. Trvalo měsíc, než se z klubovny stala cimra aka DYK MORE PYČO CHUJU a všichni jsme se rozutekli po svých cestách a nechali klubovnu padnout.

*To neni Retro okýnko, to je článek o_O*

Dost tedy historek a přejděme k jednomu z tehdejších hitů doby, a sice, k Black Eyed Peas - Don´t Phunk With My Heart, která v roce 2005 válcovala hitparády i moje ušní bubínky a můj penis byl sevřený pravačkou při masturbaci nad božskou Fergie. >:DD


Kombinace všeho a ničeho

18. října 2014 v 14:30 | Pukavčí syn |  Blog

...takové to blogové žvýkání.

Měnil jsem dneska již poněkolikáte desing svého blogu a při projíždění nastavení a různých zákulisních koutů blogu, jsem si všiml, že už je to dlouhých jedenáct dní, co jsem tu naposledy něco napsal. Alibisticky, bez nějakýho sraní, to svedu na podzim, kdy prostě nejde z hlavy sekat jeden námět na článek za druhým, a když už se něco najde, tak to nejde sepsat tak, jak bych si představoval.

Tááákže, ...následuje pár "zajímavých" zážitků za uplynulou dobu, z nichž je drtivá většina spojena s mým nedávným výletem na Moravu.


Duel piškvorkových mistrů

Od základní školy rád hraju piškvorky. Od základní školy v nich patřím mezi ty...řekněme...lepší hráče.
Abych to zkrátil - daleko, daleko, daleko, dáááááááleko víc vyhrávám, takže jsem prostě dobrej. Ale každýho "mistra" občas sevře lehký smutek, když si uvědomí, že nemá zdatného soupeře, soka, protivníka, někoho, s kým by se řádně porovnal. Někoho, koho neporazí za dvě minuty, ale je s ním schopný začmarát půlku "áčtyřky" kolečkama a křížkama. Někoho, u koho se musí mít po každém tahu na pozoru a zároveň se soustředit na své plány několik tahů dopředu. Někoho, s kým se bude muset snažit do poslední kapky potu, aby výhru urval pro sebe.

*Nejsem já trochu soutěživej? .... Ne .... Jsem soutěživej hodně*

Ejhle. Na Moravě jsem takového hráče poznal.

Slunce zapadá, na stole zvětrávají sklenky piva, kouř z cigarety se line přes hrací desku a oba se bedlivě soustředí na boj dvou obrazců.
Abych to zkrátil - táta mojí milované mě vyzval a když jsem po třech hrách prohrával 0:3, řekl jsem si: "Tak takhle kurva ne. To by nešlo. Já přece neprohrávám." Uvědomil jsem si, že nehraji jen tak s někým, kdo plácá kolečka kam se mu zlíbí, ale s někým, kdo ví, proč, jak a kam ono kolečko umístí.
Abych to zkrátil - byly hry, které netrvaly více než 10 tahů, ale byly i hry, kdy už docházelo místo a "žetonky" (pač se hrálo s barevně rozlišenými žetonky ze dřeva na dřevěné čtverečkované desce) a po deseti minutách horlivého boje teprve vzešel vítěz.
Abych to zkrátil - po třech úvodních výhrách došlo ke koordinaci skóre na 2:3, potom k navýšení náskoku soupeře na 2:4, ale od té chvíle jsem byl na koni já, když jsem po chvíli vedl už 8:4. Posléze jsme si pomyslná žezla předávali z ruky do ruky a konečné skóre bylo 13:8 v můj prospěch.
Abych to zkrátil - strávili jsme u toho určitě něco málo přes hodinu času, popili pivo, kafe, zasvinili si plíce trochou nikotinu a dehtu a již při svitu hvězd se šlo teprve do domků a do tepla. Ale stálo to kurva za to. I kdyby výsledné skóre bylo v můj neprospěch, já bych si i tak náramně užil famózní večer, kdy se sešli dva piškvorkový velikáni, aby poměřili své síly.


Abych to zkrátil

Proč je věta "abych to zkrátil" tak kurevsky vtipná? Protože je doprdele ze South Parku ty zasranej žide. Dohodl jsem se se svojí čubkou, že až k ní přijedu, tak se podíváme na její dojebaně přeslazenej seriál (kterej ale ve skutečnosti...řekněme...byl docela poutavej - ale jak řikám - i cukrová vata zalitá medem proti tomu chutná jako arabský kafe) a na oplátku se do píči podíváme na dva díly South Parku.
První jsem vybral v souladu s pomalu utuchající popularitou Ice Bucket Challenge, s názvem "Faithilling", který je zaměřen právě na podobné "ovčí fotografické trendy". A kurva ten druhej se jmenoval "Nikdy jsem neměl jít ziplajnovat", kde je naprosto úžasná druhá polovina dílu, kdy jsou všichni hlavní hrdinové představeni ve skutečném světě, ztvárněni skutečnými herci. No prostě prdel jak píča ty buzno, a právě z tohohle dílu je ona hláška "abych to zkrátil", kdy jeden z účastníků ziplajnu něco vypráví, nečekaně paradoxně, déle, než jak na úvod slibuje. Prdel.
Proč se nesměješ ty čuráku zasranej. Nechápeš South Park a jseš zasranej zrzavej kokot.


Šípek

Jako drtivá většina rozmazlených pražáčků znám šípkovej čaj akorát ze sáčků od Jemči. Jenže i v prolomení tohoto trendu má prsty moje milovaná, která si nějaký čas chtěla udělat šípkový čaj ze živého šípku. Vlastnoručně natrhat, pokrájet, nechat 24 hodin louhovat, potom povařit, lehce dochutit lžičkou medu (nééé třema jako někdo) a......a jste v ráji. Drahé polovičce, nevím proč, nechutnal, ale já si náramně pošmáknul a už několik dní od návratu do Prahy se snažím dokopat k tomu, že si ve zdejším parku nějakej ten šípek taky natrhám a udělám si vlastní čaj.

*A jestli na mě pražáčci zase budou koukat jako na jelimána, tak už vim co budu psát příště.*


Podzim...achjo

Cesta na Moravu je dlouhá a když po většinu cesty sledujete za oknem akorát protihlukové stěny a stromy, tak si zajisté všimnete zabarvujících se stromů do jiných barev, než do zelené. Čím déle jsem oranžové, červené, hnědé a žluté stromy pozoroval, tim víc jsem si všímal, že čím blíž jsem Moravě, tím víc je tam vidět podzim. Zatímco v Praze se stromy teprve teď začínají zabarvovat, ty moravské už shazují listí, některé jsou už uplně holé a zmerčit čistě zelenej strom je umění.
Abych to zkrátil - netěším se na podzim. Nemám rád podzim. A ne proto, že bych byl barvoslepej a z týhle jediný nádhery podzimu měl totální hovno, ale proto, že je to předzvěst blížící se zimy a...začíná bejt zima. o_O
Sluníčko zapadne a já už musím běžet pro mikinu. Achjo, ty časy, kdy se ve dvě ráno procházím v kraťasech, tričku a stejně je mi horko, jsou pryč. Ptactvo odlétá, hmyz hyne, poslední listy dopadají do zmoklé trávy a já už se můžu těšit jenom na to, jak prvně vytáhnu bundu, obličej mě bude štípat vítr ze severu a každých deset metrů sebou praštim na zledovatělým chodníku. O sluníčku si budeme vyprávět akorát historky a všichni budeme zdeptaní všudypřítomnou šedou oblohou, tmou začínající už ve čtyři odpoledne a tím, že zlepšení na současnou úroveň (polojasno, dvacet stupňů) přijde až tak za půl roku.


^^ <3

Abych ale nekončil v depresivním duchu, tak počasí nám během celého mého pobytu na Moravě přálo. Nejednou jsme se s mou milovanou při slunění zpotili >:), chytali včelky a fejkový berušky na ruce, chodívali na noční cigárkový vycházky s rozeplou mikinou, seděli ve stínu pod vrbou, sledovali pavoučí stříkance (babí léta) unášené větrem a kouřili parádní matroš. Poslední záchvěv léta jsem si užil jak nejvíc jsem mohl a už se nemůžu dočkat, až dorazí příští rok další.



Architektura a drobná pře

7. října 2014 v 13:30 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Když se před rokem po "rámusáku" naposledy projely tramvaje a o pár metrů dál už probíhala výstavba nového Trojského mostu, vedli jsme s kamarádem rozporuplnou debatu na téma: Zachovávat staré, či uznávat moderní architekturu.

Kamarád je bezesporu zastáncem toho, aby vše zůstávalo při starém, nejen co se budov po Praze týče. Já do jisté míry také. Dodnes se při čekání na tramvaj, narozdíl od ostatních se skloněnou hlavou k mobilům, kochám v záklonu, při prohlížení starých činžovních domů se zdobenými parapety, okenicemi a stříškami. Na druhou stránku ale stejně tak obdivuji budovy nové, mnohdy abstraktních tvarů, či barevného schématu.

Znovu se vrátím k přemostění tramvajové trati mezi Holešovicemi a Trojou. Nový Trojský most se mi líbí. Tuze se mi líbí. A když zapadne slunce a nadejde čas jeho osvětlení, jsem doslova okouzlen tou nádherou, kdy se k dokonání dokonalosti jeho světla odrážejí v hladině Vltavy.

Trojský most během výstavby

Trojský most během červnové povodně 2013


Trojský most ve výsledné podobě při osvětlení


"Rámusák" měl ale bez pochyby taky hodně do sebe. Jasně, rozpadal se, vypadal zaostale a poskytoval tramvajím provoz jen přes jedno kolejiště, ale...měl neuvěřitelné kouzlo. Dýchala na mě přitom jeho historie. Hlavou se proháněly myšlenky, co všechno ten most zažil, čeho byl svědkem, kolik lidí předemnou se jím kochalo, procházelo přes něj, nebo z něj skákalo do Vltavy, nebo pod tramvaje. Obyčejná železná konstrukce se zeleným nátěrem, ale...ju nou ^^. V posledních letech, když přes něj projížděla tramvaj, znělo to, jako cikán s vozíkem naloženým šroubováky, plechovými parapety a poklopy od kanálu, které veze do sběrny, ale...to jsem právě vnímal jako to největší kouzlo. Stará dobrá řemeslná práce, která zajišťovala spoj obou břehů po několik desetiletí a kdyby se o něj město v průběhu doby lépe staralo, jistě by dokázal plně sloužit ještě další desetiletí.

Uzavřená část kolejiště na Rámusáku

Rámusák


Čas ale nejde zastavit a pokrok už vůbec ne. Proto mi nečinilo velký problém se s rozebírajícím se "rámusákem" rozloučit a smířit se s vědomím, že jeho typický rachot a rezavějící ocelové trámy zůstanou jen v mé paměti, aby uvolnil místo modernějšímu "dvojčeti", které konečně vypadá jako stavba 21.století.

Abych ale neargumentoval vyloženě proti názorům svého kamaráda, i některé moderní stavby se mi příčí a to zejména ty, které jsou nasoukány do centra Prahy, umístěné mezi staré cihlové domy. Za zmínku určitě stojí letos otevřené Quadrio na Národní třídě, Galerie Myšák u Václavského naměstí, nebo Florentinum u Masarykova nádraží, kdy se prostě tyhle "skleněný obludy" vedle sto let starý cihly nehodí. Ale například při mých stále pravidelnějších výletech na Moravu, kdy projíždíme industriální zónou za Nuselským mostem, se nemůžu nabažit centrály ČEZu.

Centrála ČEZu v Nuslích

Centrála ČEZu v Nuslích


Praha by rozhodně jako věhlasná metropole, nejen České republiky, měla jít s dobou a nabízet i určité moderní stavby, ale ne po boku se starou, neřku-li přímo historickou architekturou. Kurvadoprdelerezavejdrát, vždyť je to jako by se vedle Staroměstského orloje postavil ekvivalent Dubajského mrakodrapu. -_-

Quadrio na Národní třídě

Florentinum u Masarykova nádraží...

...kam se úplně nehodí.


I když tedy neodmítám moderno, tak budu odmítat stavbu moderna na úkor historie, protože kdykoliv si prohlížím svůj nejoblíbenější dům u tramvajové zastávky Hlavního nádraží, řeknu si, že něco takového už dneska nikdo postavit nedokáže.

Nádherně zdobený dům v Bolzanově ulici
(v současnosti je za lešením a prochází rekonstrukcí)

"Na co kurva čumíte?"

4. října 2014 v 20:00 | Pukavčí syn |  Blog

Musím ze sebe tenhle vnitřní pocit "vyblejt na blog".

Jsem velmi pohledný, mladistvě vypadající, třiadvacetiletý, fešný, krásný a okouzlující mladík z Prahy, který evidentně k šoku mnoha kolemjdoucích dělal v tomto týdnu něco, co se nesluší.

Venku svítilo sluníčko a jeho paprsky, prosvítající přes záclonu, přímo volali, abych jim šel naproti. Vzal jsem tedy svou knížku, kterou mám rozečtenou a vyrazil do nedalekého parku, kde jsem se posadil na lavičku a ponořil se do čtení řádků.

"Mladej, krásnej kluk, a čte si v parku knížku o zaniklých civilizacích? Ty krávodoprdele jaktože někde tamhle nekalí s partou levnou vodku a nešahá patnáctiletým čubkám na kozy?" odvozoval jsem si z pohledů všech, kteří kolem mě procházeli - od maminek s kočárkem, přes podnikatele v sáčků až po babičky s dědečkama.

Jasně, ono se asi vážně po Praze moc nevidí, aby někdo s vizáží sedmnáctiletýho fešáka četl něco jinýho, než Bravíčko, nebo otcovi ukradené Leo, ale ... to už jsou všichni tak zvyklí, nebo zaujatí, že si prostě nejsou schopni připustit možnost, že i mladého člověka může zajímat "vznešenější" četba?

Je zodpovědné přiznat svou nezodpovědnost

4. října 2014 v 19:30 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Když se se mnou přátelé na něčem domluví, mají přibližně poloviční šanci, že se tak skutečně stane. Na tuhle skutečnost pyšný nejsem, ale jsem pyšný na to, že upřednostňuji svůj klid, prostor a čas. Nejednou se ve čtvrtek domluvila akce na sobotu, ale v onen den jsem zjistil, že samotné mrkání očních víček mě unavuje, takže jsem dal přednost spánku, abych mrkat nemusel vůbec, než abych se plahočil přes půlku města za "Tomášem s Jarmilou" a šli se pokochat výhledem na Prahu a u toho si otevřeli pár lahváčů.

Od útlého dětství, mnohdy k překvapení spolužáků z prvního stupně, že mě to ještě nepustilo, je mým snem, být tramvajákem. Ale znovu se vracíme k uvědomování si vlastní nezodpovědnosti. Už dva roky mám možnost povolání tramvajáka vykonávat, ale vzhledem k tomu, že se rád čas od času utrhnu ze řetězu, na pár dnů jsem schopen se ponořit do hloubek stavů po požití THC, nebo alkoholu, do ničeho se nehrnu. Necítím prostě, že bych dovedl s pravidelnou nepravidelností vstávat, jak se mi káže a několik hodin se pasírovat ucpanými pražskými ulicemi, mezi nervózními řidiči aut, a do toho zodpovídal za zdraví desítek lidí ve voze a tisíců lidí během celé směny.

Stejně tak si uvědomuju, že nezodpovědnost je vlastnost hodně špatnou a nejednou jsem na to doplatil. Ať ztrátou "kamaráda" nebo práce. Ale, ju nou, když chci ležet a nic nedělat, tak prostě ležím a nic nedělám. Nemluvě o tom, že se mi prostě jakožto povaze berana příčí, fungovat podle nějakého řádu a už při samotném pomyšlení, že každé ráno v osm hodin musím být tam a tam a pět dní v kuse dělat prakticky to samé, se mi zvedá žaludek.

Možná jde o jistou formu revoluce proti systému, kterou mládež mnohdy trpí a časem z toho vyrostu, nebo jsem odsouzen k nezodpovědnosti a nikdy si za řídící panel "tétrojky" nesednu a radši budu někde kouřit jointy a splachovat napěněný sliny gambáčem.

Retro okénko #3

4. října 2014 v 19:00 | Pukavčí syn |  Retro okénko

Před sedmi lety mě neuvěřitelně zaujala následující písnička od Kylie Minogue. Tuhle australskou zpěvačku jsem nikdy vlastně neposlouchal, ale s jejím blížím se pražským koncertem jsem si ji připoměl.