Článek plný hoven

4. září 2014 v 14:20 | Pukavčí syn |  Story

Zrovna včera jsem znovu na následující téma vedl vášnivou debatu. Pražští pejskaři a jejich neochota sbírat hovna.

Tři dny jsem se teď staral kamarádovi o psa - o velkýho psa - skoro o koně, takže je samozřejmé, že při venčení byl schopen ze sebe vypudit to, co já za týden. Zodpovědně jsem každou hroudu sebral a vyhodil, protože jako obyvatel pražského Žižkova vím, jak je na hovno, dávat si neustále pozor na hovna na chodníku.

Ano, přijde mi to do značné míry nechutné, rejpat papírovou lopatkou do něčeho, co zavání jako moje pšouky, když si dám k obědu segedín. Už vůbec bych neměl žaludek na to, sbírat to do sáčku - cítit to teplo a fetišisticky to pomačkávat mezi prsty, aby nějaký drobek na asfaltu nezůstal. Tak či tak, prostě jsem to sbíral. Několikrát jsem zažil ten pocit, kdy se procházíte ulicemi a pravá noha se vám najednou vrátí o dva metry, takže si logicky pokládám otázku, proč bych to samé měl činit druhým, resp. můj mazlíček.

A to bych ještě mohl alibisticky tvrdit, že to není můj pes, tak co bych se nějak staral. Tím narážím zejména na pejskaře, kteří si psa pořídí proto, aby ho měli, v tom lepším případě, až do jeho skonání. Doprdele, když už si pořídím do města psa, tak se vším, co pejskařství obnáší. Mít psa neznamená jenom házení klacků, křičení povelů, krmení a napájení.

Přejděme z říše asfaltu a dlažebních kostek do parků. Sotva si v jakémkoliv parku v Praze můžete dovolit piknik, opalování na sluníčku, nebo vytáhnout ratolesti, aby si hráli na paloučku mezi pampeliškami. I když by se vám podařilo najít čistý kousek trávníku a na něm si roztáhli deku, stejně vás bude obtěžovat smrádek z hovínka, které leží nalevo, metr od vás, nebo napravo, vzdálené dva metry. Doprdele, pejskaři, park je park, ne velký hajzl pro čokly.

Vrcholem všeho bylo, když jsem dnes v poledne venčil kamarádova psa, než si pro něj přijel, a on u jedné křižovatky vykonal potřebu. Ejhle, sáčky byli na protější straně. S čistým svědomím, že nehodlám zmizet z "místa činu", jsem se vydal přes silnici pro jeden sáček a už na mě začala hulákat "aktivistická" mamina s dvěma dětma: "No to snad jako uklidíte, ne?! Nebo snad ne, mladý pane?" Doprdele, ty krávo, já chápu tvoje rozhořčení, ale nejdřív si počkej, co mám vlastně v úmyslu, než mě začneš peskovat jako svýho malýho Toníčka s Amálkou. Vrcholem všeho je, že podobných aktivistů se ulicí toulá docela dost, ale vždycky si dovedou otevřít hubu na někoho, jako jsem já, ale potkat nějakýho namakance s rotvajlerem, tak ani neceknou, ba dokonce by to snad i sami šli uklidit.

A poslední bod, který mě rozčiluje, že mnoho lidí slyším nadávat na psy, nikoli na jejich majitele. Pes za to nikdy, nikdy, nikdy...NIKDY!! nemůže. Je to záležitost nezodpovědných páníčků, jenž jsou akorát pohodlní na to, aby ohnuli hřbet, pošťourali se v hovně, vyhodili to, a pokračovali ve vycházce.
Někdo si párátkem odstraňuje zbytky jídla ze zubů.
Žižkováci s nimi dloubají do podrážek od bot.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama