Září 2014

Kochejme se odstíny zelené barvy

16. září 2014 v 20:00 | Pukavčí syn |  Blog


Sice je teprve podzim, ale už teď to na některých místech pěkně klouže a já, nešika, sebou prásknul u hasičské stanice a zlomil si nos. Když tak sedím v nemocnici a čekám, než přijdu na řadu, osloví mě pán sedící vedle mě.

"Jak se vám to stalo?" ptá se.
"Em...No...Uklouznul jsem na ledu."
"Aha. To muselo jistě bolet."
"Tak...Znáte to...Nic příjemného...Moje...Moje první zlomenina."
"Neznám to."

Následovalo krátké ticho, kdy ani jeden z nás nevěděl co říct.

"Kde pracujete?" ptá se znovu.
"No...Já...Já prodávám...Víte...Zboží a tak."
"Na zákazníky budete působit jistě odpudivě s křivým nosem."
"Eh...Cheche...No, asi jo...No."
"Měl by jste si vzít dovolenou, než to budete mít uzdravené."
"Ah...Ne...Ne ne ne...To, to, to si nemohu dovolit...Víte?"
"Stačí jen říct."
"Eh?...Říct co?"
"Ano, nebo ne."
"A...No...A otázka zní jak?"

Následovalo znovu krátké ticho, než pán vyřkl, oč jde.

"Otázka zní, zda jste viděl Fargo."
"Fargo?...Em...No...Víte, no...Viděl."
"Takže jistě víte, že si to dovolit můžete." a šibalsky se usmál.


Co k tomu dodat? Objevil jsem o víkendu famózní seriál Fargo (podle skutečné události), který se u mě stal takovým fenoménem, jako v prvním článku tohohle blogu zmiňovaný, Hannibal. Dodatečně tak k tématu "filmy vs. seriály" musím připsat další velký bod pro seriály.

Retro okénko #2

15. září 2014 v 15:20 | Pukavčí syn |  Retro okénko


Ve vzduchu je cítit podzim a tak v posledních dnech padá více, než jen listí ze stromů... Připomínka toho, co bylo před dvěma lety?


14.9.1962

14. září 2014 v 14:00 | Pukavčí syn |  Povídky


Záříový den jak se patří. Venku lehce mrholí a vlhký vzduch občas popožene lehký vánek, který chladí na tvářích. Našlapuji opatrně na mokrou dlažbu chodníku.
"Madam." pozdravím dámu jdoucí kolem mě. Oplatila mi lehkým úsměvem a povytažením šatů, abych zahlédl její kotníček.

Po chvilce dojdu do svého oblíbeného podniku. Na věšák si odložím svůj zmoklý kábat a klobouk. Prostorem černobílého baru se ozývá hudba Franka Sinatry. Rozhlédl jsem se, než jsem vybral zdánlivě pohodlné místo. Usadil jsem se v koženém křesle, u kterého mi dělala společnost plápolající svíčka, jenž osvětlovala šeď prostoru. Barman mi donesl dnešní noviny, zdvořile pozdravil a nabídl pití.

Požádal jsem o citronový čaj.

Při čtení druhé stránky novin mi barman donesl čaj a do baru vešel člověk s holí. Jeho kroky, rytmicky doprovázené klepáním hole o dřevěnou podlahu, vedli ke mě.

"Mladý pane, mohu se přidat?" tázal se.
"Samozřejmě." odpověděl jsem mu a gestem ruky pobídl k tomu, aby se posadil.
"Mě totéž, co má zde mladý pán." obědnal si u barmana.

Ponořil jsem se do novinových článků a hlasu Franka Sinatry. Jen občas jsem vyhlédl ven z okna, abych se ujistil, že stále mrholí.

^^ ah...

Ten song mě pronásleduje

10. září 2014 v 8:30 | Pukavčí syn |  Blog


Ach, ranní vstávání...
Noční můra, jenž mě už ve snech prohání.

Snad decibely z Óčka Expres mě naladí na lepší náladu.
"Pfuj, co to tam hrajou?" To si snad radši pustim Pomádu -_-

Zoufalý pokus nastal po chvíli,
když do Óčka Gold vložil jsem naději.

Winamp však z bažiny mě vytáhl,
já s úsměvem se protáhl.
Středa tak príma začla být,
když začal hrát mi tu pěknej beat xD

A to by člověk nevěřil, že čtvrté brzské vstávání po sobě (tzn. před osmou) mu bude dělat společnost Love Runs Out od OneRepublic. Dnes dohromady potřetí na Óčku (zaslechl jsem ho právě při psaní říkanky) a včera na Evropě 2.

Než třicet nocí uplyne

8. září 2014 v 15:35 | Pukavčí syn |  Povídky


Usadí se pohodlně ve svém křesle. Na klín si položí notebook a zapne ho. Během načítání systému se rozhlíží po místnosti. Rukou si lehce promne vlasy.

Systém se načetl. Zapne internetový a prohlížeč, kde navolí jako první adresu T-Music Charts. S radostí zjistí, že Aquababes už nejsou první a převolí adresu na Facebook.

"Ahoj." zdraví ji.
"Čauky." odpoví mu.

Popisuje aktivity svého dne a naslouchá aktivitám protějšku. Občas se zasměje. Během konverzace narazí na Youtube na sympatický song a podělí se s ním v konverzaci. Oba poslouchají totéž.

"Příjemný večer." shodli se.

Když čtyři noci uplynuli, usadili se pohodlně v jejím křesle. Na klín si položila notebook a během načítání systému se na sebe usmívali a dali si pusu. Rukou si navzájem promnuli vlasy.

Systém se načetl. Zapla internetový prohlížeč, kde jako první navolila adresu T-Music Charts. Oba se zaradovali, že Aquababes v "hitparádě" už nejsou.

"Není třeba zapínat Facebook." shodli se.

Společně trávili veškeré aktivity, kterým se občas zasmáli. Ona vytáhla mobil a pustila sympatické songy. Během songu se na sebe láskyplně úsmáli a několikrát políbili.

"Příjemný večer." shodli se.

Touha

6. září 2014 v 20:50 | Pukavčí syn |  Blog


Každý sní o jiném stylu bydlení. Někdo by nejradši bydlel v dřevěné roubence, někdo si nedovede představit ložnici bez houpací sítě, někdo by si přál záchod v každé místnosti, ale já chci jednou v bytě pláž.

Vymezím si roh v obýváku, řekněme tři metry čtverečný, kde bude lehátko, lampička s oranžovou žárovkou, simulující slunce, v lepším případě nějaký ohřívač, nebo fukar o_O, a pod lehátkem plážový písek.

Za okny by pomalu začínal podzim, kroupy s chladnými kapkami by cinkali o parapety oken, sluníčko by se schovávalo za šedivými mraky a já bych si lehl na pláži, otevřel lahváče, zapnul lampičku s fukarem o_O a na počítači, přes Winamp, pustil nějaký sympatický reggae.

Mmmmm ^^

A takovou domácí palmičku bych si ještě pořídil...

Retro okénko #1

5. září 2014 v 0:00 | Pukavčí syn |  Retro okénko

Ach... Ty časy, kdy mi bylo čerstvých osmnáct a já ujížděl na tomhle songu od Pixie Lott :))


Dvojí metr bulváru

4. září 2014 v 16:30 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

Nekupuji si denně Blesk nebo Aha, ani nenavštěvuji webovou stránku Super.cz, přesto, tu a tam, zmerčim nějaký ten poutavý nadpis.

Přátelé kolem mě si nedávno mohli konečně oddychnout, když jsem se podělil o své prozření, že už nejsem fascinován Miley Cyrus. Nemůžu její naducaný rtíky už ani vidět. Po více jak roce už nemůžu slyšet jedinou písničku z alba Bangerz, ani moji ex-veleoblíbenou písničku Drive z téhož alba. Přesto se ji však v souladu s následujícím tématem naposledy zastanu.

Před pár dny mě totiž do oka praštil nadpis článku na Super.cz: "Ta holka je prostě nepoučitelná. Nahá Miley Cyrus pózovala na obálce magazínu."

Co mě na tom naštvalo? Zejména mě celkově vadí, že z Miley dělají průkopnici veřejné nahoty, sexistických gest atd. Když si při živém vystoupení šáhne na frndu Rihanna, tak je to sexy. Když přijede Taylor Swift na udílení cen Emmy v ultrakrátkých šortečkách, tak ukazuje svoje ladné sexy nožky. Miley by se ovšem zavděčila pouze v případě, kdyby zpívala v neoprenu a na udílení cen přijížděla v zimní bundě.

Teď k tomu konkrétnímu nadpisu, jenž mě zvednul ze židle. Bylo už mnoho a mnoho "celebrit", které pózovali nahé. A některé i tak nahé, že bylo vidět bradavky. Jenže znovu stojíme před dvojím metrem bulvárních honibrků, kdy ve stejném případě čteme nadpisy: "Cameron Diaz se i po čtyřítce může chlubit sexy postavou. V těhle sexy pózách se nechala nafotit pro magazín XYZ."
"Rihanna ukázala svou snědou pleť pro magazín GHCH."
Udělá-li totéž Miley, je okamžitě za nemravnou kurvu, která nezdá stud.

Dělat si těžkou hlavu z toho, co kvákne bulvár, není zrovna dvakrát moudré, to je mi jasné. Ale když už chtějí "pupkáč Novotný" aspol. servírovat lidem, jaké jsou "celebrity" nemravky, tak aspoň stejným měřítkem na všechny, a ne, že kundička jedný, by se v nejlepším případě měla tisknout na krabičky od Jupíka a kundička druhé, by měla být tabu i pro jejího gynekologa.

Miley, vem si příklad z Wilsona ze seriálu Kutil Tim.
Ten neukázal ani svůj nos.

Předsudky a nálepky

4. září 2014 v 15:00 | Pukavčí syn |  Myšlenky, názory, dojmy

V dobách spěchu, shonu a fofru, není tolik času, aby jste člověka mohli pořádně poznat. A i když si myslíte, že ho znáte, udělá něco, co by jste od něj nečekali a už vám přijde, že udělal něco špatně.

Daleko horší jsou situace, kdy lidé hodnotí kolemjdoucí na ulicích, většinou za účelem zesměšnění. "Hele, vole, čum jak je tlustá, fůůůůj. Ta musí slušně financovat mekáče, hahahaha."
Nikoho už ale nezajímá, zda je dotyčná tělnatější kvůli přejídaní, nebo nějaké nemoci. A i kdyby se přejídala, tak je známo, že lidé se přejídají i ze stresu. A i kdyby neměla stresy a jedinou nemocí byl cholesterol, tak co je na tom? Jenom proto, že člověk neváží sedmdesát kilo, tak je automaticky špatný? Společensky neužitečný? Takový lidé se nedají vytáhnout na pivo, prohodit s nimi pár vtipů, pokecat o krizi na Ukrajině, nebo z nich dostat tipy a triky, jak správně chovat užovky?

Sere a mrzí mě to u všech obézních, brejlatých, bledých, černých, křivozubých, mluvících vysokým hlasem, hlubokým hlasem, nemluvících vůbec, ...

V baru, který pravidelně navštěvuji, jsem dostal nálepku kluka, který zbledne, když přežene míru, rád kouří trávu a ve větší společnosti u stolu moc nemluví. Jaké potom nastalo překvapení, když "bledej vyhulenec" přinesl na ukázku některé svoje kresby. Mnozí nebyli schopni připustit, že bych něčeho takového byl schopný a věřím, že nejsou schopni ani dnes připustit, že ve mě dřímá "umělec".

Je to opravdu tou uspěchanou dobou? Nebo je tolik lidí prostě hloupých a povrchních?

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že lidé, kteří "vypadají jinak", mají KURVA co nabídnout a mnohdy si s nimi popovídám líp, než s někým "tuctovým". Takový lidé totiž nežijí jen proto, aby pařili s partou, vydělávali v sáčku desetitisíce, nebo se jako Ivánek kochali svou líbeznou tvářičkou.

Co se předsudků a nálepek týče, v seriálu Jmenuju se Earl jsou tomu věnovány tři epizody, ve kterých je daná problematika velmi pěkně představena.
• 03x01 Jmenuju se vězeň #28301-016 (1/2)
• 03x02 Jmenuju se vězeň #28301-016 (2/2)
• 04x21 Čarodějnice

"Jsem zrzavej hipík s křivou držkou."

"Ale možná taky skládám vážnou muziku, znám super vtipy, nebo mám
na svědomí , že tvoje babička žila o tři roky déle."

Článek plný hoven

4. září 2014 v 14:20 | Pukavčí syn |  Story

Zrovna včera jsem znovu na následující téma vedl vášnivou debatu. Pražští pejskaři a jejich neochota sbírat hovna.

Tři dny jsem se teď staral kamarádovi o psa - o velkýho psa - skoro o koně, takže je samozřejmé, že při venčení byl schopen ze sebe vypudit to, co já za týden. Zodpovědně jsem každou hroudu sebral a vyhodil, protože jako obyvatel pražského Žižkova vím, jak je na hovno, dávat si neustále pozor na hovna na chodníku.

Ano, přijde mi to do značné míry nechutné, rejpat papírovou lopatkou do něčeho, co zavání jako moje pšouky, když si dám k obědu segedín. Už vůbec bych neměl žaludek na to, sbírat to do sáčku - cítit to teplo a fetišisticky to pomačkávat mezi prsty, aby nějaký drobek na asfaltu nezůstal. Tak či tak, prostě jsem to sbíral. Několikrát jsem zažil ten pocit, kdy se procházíte ulicemi a pravá noha se vám najednou vrátí o dva metry, takže si logicky pokládám otázku, proč bych to samé měl činit druhým, resp. můj mazlíček.

A to bych ještě mohl alibisticky tvrdit, že to není můj pes, tak co bych se nějak staral. Tím narážím zejména na pejskaře, kteří si psa pořídí proto, aby ho měli, v tom lepším případě, až do jeho skonání. Doprdele, když už si pořídím do města psa, tak se vším, co pejskařství obnáší. Mít psa neznamená jenom házení klacků, křičení povelů, krmení a napájení.

Přejděme z říše asfaltu a dlažebních kostek do parků. Sotva si v jakémkoliv parku v Praze můžete dovolit piknik, opalování na sluníčku, nebo vytáhnout ratolesti, aby si hráli na paloučku mezi pampeliškami. I když by se vám podařilo najít čistý kousek trávníku a na něm si roztáhli deku, stejně vás bude obtěžovat smrádek z hovínka, které leží nalevo, metr od vás, nebo napravo, vzdálené dva metry. Doprdele, pejskaři, park je park, ne velký hajzl pro čokly.

Vrcholem všeho bylo, když jsem dnes v poledne venčil kamarádova psa, než si pro něj přijel, a on u jedné křižovatky vykonal potřebu. Ejhle, sáčky byli na protější straně. S čistým svědomím, že nehodlám zmizet z "místa činu", jsem se vydal přes silnici pro jeden sáček a už na mě začala hulákat "aktivistická" mamina s dvěma dětma: "No to snad jako uklidíte, ne?! Nebo snad ne, mladý pane?" Doprdele, ty krávo, já chápu tvoje rozhořčení, ale nejdřív si počkej, co mám vlastně v úmyslu, než mě začneš peskovat jako svýho malýho Toníčka s Amálkou. Vrcholem všeho je, že podobných aktivistů se ulicí toulá docela dost, ale vždycky si dovedou otevřít hubu na někoho, jako jsem já, ale potkat nějakýho namakance s rotvajlerem, tak ani neceknou, ba dokonce by to snad i sami šli uklidit.

A poslední bod, který mě rozčiluje, že mnoho lidí slyším nadávat na psy, nikoli na jejich majitele. Pes za to nikdy, nikdy, nikdy...NIKDY!! nemůže. Je to záležitost nezodpovědných páníčků, jenž jsou akorát pohodlní na to, aby ohnuli hřbet, pošťourali se v hovně, vyhodili to, a pokračovali ve vycházce.
Někdo si párátkem odstraňuje zbytky jídla ze zubů.
Žižkováci s nimi dloubají do podrážek od bot.